
Kniha: Máj
Autor: Karel Hynek Mácha
Přidal(a): Sarzah
Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)
- Měl mladšího bratra Michala, který byl postižený (měl srostlé prsty na ruce).
- Byl středně vysoké postavy, měl podlouhlý obličej, tmavé oči, vysoké čelo a černé až tmavě hnědé vlasy.
- Vynikal v matematice, krásně kreslil a byl hudebně nadaný (hrál na kytaru).
- Hodně cestoval, nejčastěji pěšky, a rád navštěvoval hory, zejména Krkonoše a oblast Doks a Bezdězu.
- Psával si deník, který obsahoval některé zašifrované pasáže.
- Lori Máchu obdivovala, ale Mácha na ni často žárlil a někdy ji dokonce fyzicky napadal.
- Mezi jeho významná díla patří lyricko-epická báseň „Máj“
Další díla:
- V svět jsem vstoupil, Cikáni, Obrazy ze života mého, Márinka, Křivoklad
Rozbor díla: Máj
ZNAKY/CHARAKTERISTIKA:
- Lyrickoepická báseň
- 4 zpěvy, 2 intermezza
- Námětem 3 tragédie (1. Jarmilina, 2. Vilémova, 3. Obecně lidská)
- Vrchol Máchovy tvorby
- Využití kontrastu („na tváři lehký smích hluboký v srdci žal“) kontrast k lidské krutosti tvoří krása májové přírody
HLAVNÍ POSTAVA:
- Vilém – loupežník, vůdce bandy, nečestný, zamilovaný do Jarmily, pomstychtivý, nešťastný, žárlivý, bouří se proti společenským konvencím
- Jarmila – miluje Viléma, krásná, nešťastná, čekající na návrat svého milence
DALŠÍ POSTAVY:
- Otec Viléma – krutý, svede Jarmilu
- Hynek (vypravěč příběhu = sám autor) – zamyšlený a depresivní, na konci se ztotožňuje s Vilémem
- Kat – spravedlivý
ČASOPROSTOR:
- Doba: pravděpodobně někdy v koncem 18. nebo začátkem 19. století.
- Místo: krajina pod Bezdězem u města Doks
JAZYK
- 1. a 3. zpěv – typická balada; 2. zpěv – filozofický; 4. zpěv – autostylizace
- Rýmy jsou střídavé, obkročné a sdružené.
- Dynamické líčení přírody
- Zvukomalba přirovnání – např. co slzy lásky; metafora a personifikace – např. bledá tvář luny; apostrofa – oslovování obláčků; gradace – např. temná noc, temnější než nastává metonymie – „hrdliččin zval ku lásce hlas „epiteton (básnický přívlastek) – „bělavé páry“, „růžový večer„, „tichý mech“ pleonasmus – „modrý blankyt“
- Oxymora:
dávná severní zář, vyhaslé světlo s ní,
zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
zapomenutý hrob, věčnosti skleslý byt
OBSAH:
1. Zpěv – tragédie Jarmilina
Úvod – líčení májové krajiny kolem jezera. Začíná zde i epický děj. Jarmila sedí na břehu jezera a vyhlíží svého milého Viléma. Nejdříve spatří ne jezeře jen bílý bod. Básník jej přirovnává k bílé vodní lilii. Z loďky vystoupí posel, který oznámí Jarmile, že Vilém byl uvězněn a bude popraven, protože zabil svého otce, když bránil její čest. Nevěděl, že svůdcem je jeho otec, který ho v mládí vyhnal z domu. Jarmila se v zoufalství utopí v jezeře.
2. Zpěv
Začíná motivem padající hvězdy. Básník zavádí do vězení, kde je Vilém – popis chmurného vězení. Vilém přemýšlí o svém životě a o svém mládí. Ptá se sám sebe, čím se provinil, že byl uvězněn. Dívá se do krajiny a uvědomuje si její krásu. Nevěří, že po smrti něco existuje a lituje, že musí zemřít. Ve svém zoufalství mluví nahlas a jeho monolog zaslechne stráž, která je nešťastná nad osudem Viléma – již nikdy se neusměje.
1. Intermezzo
Sbor duchů se připravuje na přijetí nového odsouzence na popravišti. Ptají se přírody, co dá Vilémovi k pohřbu. Zvířata i rostliny, mraky i vítr slíbí, že mu obstarají hudbu, smuteční závoje i rakev.
3. Zpěv
Obraz probouzející se májové přírody. Lidé spěchají na popravu. Zločinec je vyveden, modlí se, naposled se dívá na kraj, kde žil. Posílá po větru a obláčkách pozdrav své matce – zemi. Potom odchází na popraviště, kde už čeká kat. Vilémovi je useknuta hlava a tělo je vpleteno do kola a lámáno.
2. Intermezzo
Vilémova tlupa loupežníků, kteří truchlí nad Vilémovou smrtí.
4. Zpěv
Po letech při toulkách krajem přichází básník na popraviště a poznává Vilémův osud; ztotožňuje se s osudem vyděděnce „ Hynku, Viléme, Jarmilo“
KRITIKA, REAKCE NA DÍLO
- Nepříznivá kritika po 1. vydání (Tyl-špatná volba hrdiny, postrádal vlastenectví), od 2. vydání velká obliba (obzvlášť u mladých).
CITÁT Z KNIHY:
Byl pozdní večer – první máj –
večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech,
květoucí strom lhal lásky žel,
svou lásku slavík růži pěl,
růži jevil vonný vdech.