Nepřímá řeč

Používá se k reprodukci promluvy jedné osoby druhou osobou, tím dochází ke změně osoby, času i způsobu původní výpovědi
Jedná se o jeden z druhů přímé řeči
Vyjadřujeme, co řekl někdo jiný, bez toho, aniž bychom použili citaci
Nevyužívá uvozovací věty ani uvozovky
Nepřímá řeč je vedlejší větou předmětnou, je závislá na hlavní větě
Při transformaci přímé řeči do nepřímé dochází ke změně osoby i času

Příklad nepřímé řeči:

Polopřímá řeč

Používá se v moderní literatuře
Přechod mezi přímou a nepřímou řečí
Na pomezí mezí rovinou vypravěče a postavena – rovina vypravěče a hlavní postavy se mísí
Subjektivně zabarvená odpověď, většinou ve 3. osobě
Polopřímá řeč vznikla na počátku 20. století – u jejího zrodu stáli Charles Bally a Etienne Lorck
Využívat a zkoumat polopřímou řeč začali Gérard Genette, Dorrit Cohnová nebo Lubomír Doležel
Polopřímá řeč se vyskytovala již v raném novověku, taktéž vyskytuje v moderní čínské próze
Typickými autory, kteří používali polopřímou řeč, ve svých dílech jsou: Jane Austen a Gustav Flaubert

Typické znaky polopřímé řeči:

většinou využívá absolutní prézens (tzn. veškeré časy se převádí do přítomného) nebo absolutní préteritum (využívání pouze minulého času)
oproti přímé řeči v er-formě využívá polopřímá řeč pouze třetí osobu
využívá ukazování – časové (včera, dneska,…) i prostorové (vedle, tady,…)
má subjektivní charakter
využívá hovorovou češtinu a nářečí
volná větná skladba

Příklad polopřímé řeči: