
Kniha: Psohlavci
Autor: Alois Jirásek
Přidal(a): Johny Dang
Alois Jirásek (autor)
- 1851 (Hronov) – 1930 (Praha) – představitel realismu
- český spisovatel, dramatik a prozaik
- jeho rodiče – Vincencie Jirásková, Josef Jirásek (pekař); několik sourozenců
- vystudoval nižší německé gymnázium v Broumově, maturita v Hradci Králové
- studium historie v Praze
- po ukončení studia – gymnaziální profesor v Litomyšli
- v Litomyšli – jeho první významné práce – Psohlavci a Filosofská historie
- 1888 -> Praha – učitel na gymnáziu, věnoval se literatuře
- navázal přátelství s umělci Mikolášem Alšem, Josefem Václavem Myslbekem, lékařem Josefem Thomayerem, básníkem Josefem Svatoplukem Macharem
- v Praze – všechna jeho dramata i nejrozsáhlejší románová díla
- podnikal studijní cesty – 1876 – první návštěva Chodska
- v historických románech, novelách a povídkách vylíčil zlomová období českých dějin
- v realistických dramatech – vztahy na české vesnici; v historických dramatech – osudy osobností husitství; v pohádkových dramatech – tehdejší život
- vytvářel si vlastní styl, archaismy a dialekt
- rozsáhlé románové cykly z národních dějin
- další díla: Filosofská historie; Mezi proudy; Proti všem; Bratrstvo; Temno; Staré pověsti české; F. L. Věk; Jan Žižka; Jan Hus
Rozbor díla: Psohlavci
- Rok vydání: 1884
- Literární druh: epika
- Literární žánr: historický román
- Literární forma: próza
- Literární směr: realismus
Hlavní myšlenka:
- Příběh zobrazuje tehdejší život Chodů, starosti a strasti na Chodsku. Popisuje jejich boj proti vrchnosti, která mohla rozhodovat na svém panství dle své libosti.
- Ukazuje také odhodlanost Chodů, kteří chtěli získat zpět svá práva, ať to stojí, co stojí, i kdyby za to měli položit své životy.
Téma:
- Dílo popisuje skutečné historické události v té době. Zabývá se Chody, líčí jejich život a jejich problémy, zobrazuje povstání Chodů a jak bojují za svá práva.
Motivy:
- boj, vzpoura, oběť, smrt, hrdinství, proroctví
Kompozice:
- 30 kapitol
- děj je chronologický
- er-forma
Jazyk:
- spisovná čeština, místy nespisovná, hovorová slova
- staročeština a chodské nářečí
- přímá řeč
- archaismy, historismy
- zdrobněliny (hnízdečko)
- přechodníky (zjednajíce; vystoupiv; umíraje)
- inverze (Nicméně Matěj Přibek bílý svůj župan k tělu přitáhl)
- přirovnání (mrak jako padlý sníh; zablesklo jako od obnažené zbraně.)
- personifikace (úsměv přelétl; hlas zanotoval; plamen zamrkal)
- epiteton (veselé, šelmovské oči; bělostná, zachumelená střecha)
- eufemismus (odsouzencův hlas umlkl; když ruku k srdci položil, neozvalo se.)
- metafora (všem se oči kalily)
- apoziopeze (Och, už jsou tu, snad – snad k nám…)
- epizeuxis (Často, často; Ano, ano; Poj, poj)
Hlavní postavy:
- Jan Sladký “Kozina” – obyčejný, klidný sedlák, vůdce chodského povstání, bojoval do úplného konce, obětoval za svůj lid svůj vlastní život, odvážný, obětavý, neústupný
- Maxmilián Lamminger “Lomikar” – pán z Albenreuthu, kterému měli Chodové robotovat, představitel kruté vrchnosti, zlý, sobecký, bezcitný, nemyslel na dobro lidí
- Kryštof Hrubý – rychtář z Draženova, Kozinův strýc, také odhodlán v boji za práva, za své názory rovněž položil život
- Matěj Přibek, Jiskra Řehůřek, Adam Ecl – další chodští sedláci, stateční Kozinovi spojenci, kteří bojují za práva Chodů proti šlechtě
Časoprostor:
- Chodsko, konec 17. století (po bitvě na Bílé hoře)
Děj:
Chodové byli svobodný lid, kteří měli za úkol hlídat hranice mezi Českem a Bavorskem. Za to měli svá práva, výhrady a pravomoce, o které však přišli, a dostali se pod vládu Lammingera, kterému říkali Lomikar. Museli ho poslouchat a pro něho pracovat. To se jim samozřejmě nelíbilo, chtěli zpět svá privilegia a z toho důvodu došlo k povstání v čele s Janem Sladkým Kozinou. Lomikar chtěl, aby se vzdali svých majestátů. Pokus skrýt tyto královské majestáty před ním selhal a Lomikar je našel a zničil. Nevěděl však, že Kozinova matka dokázala dva nejdůležitější pergameny zachránit. S těmito pergameny poslali Chodové skupinu mužů s Kozinou do Vídně a také do Prahy, kde chtěli vyjádřit své stížnosti, kde ovšem neuspěli. Povstání bylo potlačeno a Kozina byl odsouzen k smrti. Těsně před popravou promluvil Kozina k Lomikarovi a zvolal: “Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží.” 28. listopadu tedy zemřel a stal se chodským hrdinou. Rok po Kozinově popravě, když Lamminger právě slavil, že je živ a zdráv, skutečně zemřel na mrtvici.
Další zpracování:
- Zfilmováno (Svatopluk Innemann, Martin Frič)
- Zdramatizováno (J. B. Kühnl, Antonín Fencl)
- Opera (Karel Šípek s Karel Kovařovic)
Ukázka:
Odsouzenec, stanuv pod šibenicí, pohlédl kolem po městě dole, a dál krajem se zrak jeho mihem otočil, spočinul na nesčetném množství lidu, jež jako živé jezero obklopovalo smutný vršek. Zahlédl zarmoucené krajany ve čtverhranu vojska; z nich přemnohý pěstě zatínal, a všem se oči kalily, a nejeden vzlykal hlasem jako Jiskra. Zahlédl je, zahlédl i ženu, matku, ale teď hledí tam k pánům. Poznal tam toho na vraném koni, poznal Lammingera, jenž ze žebříku oči nespustí. Kozina se vzpřímil, podíval se mu do tváře, jako tenkráte na rychtě u Syků. Všemi to trhlo, kat, všichni jako zmateni.
»Lomikare!« volal Kozina zvučným hlasem, jenž chvěl se posledním hlubokým vzrušením a v tu chvíli zněl hrozně. Naposled mihla se červeň bledým lícem, naposled oko vzplanulo.
»Lomikare! Do roka budeme spolú stát před súdnú stolicí boží, hin se hukáže, hdo z nás–«
Vlastní názor:
Kniha nebyla úplně můj šálek kávy. Ačkoli se jedná o velmi zajímavý příběh, kniha se mi četla dost špatně. Vadila mi únavná zdlouhavá popisnost. Nevyhovoval mi použitý jazyk, kvůli staročeštině a chodskému nářečí, které na druhou stranu dávají tomuto dílu autentičnost, jsem často neporozuměl textu a nevěděl jsem, co chtěl autor nějakými slovy říct. Také si myslím, že se autor věnoval až příliš mnoha postavám.