Ruce – rozbor díla

rozbor-díla

Kniha: Ruce

Autor: Otokar Březina

Přidal(a): Martina Hladíková

Otokar Březina

Otokar Březina byl pseudonym, který si zvolil v roce 1916, když začal publikovat své básně. Jeho pravé jméno bylo Václav Jebavý a narodil se v Počátkách, malém městě na pomezí Čech a Moravy. Zde také čerpal inspiraci z tajemné krajiny Českomoravské vrchoviny.
V roce 1887 maturoval na reálce v Telči a poté se stal učitelem. Učil na různých místech, nejdéle však v Nové Říši a Jaroměřicích nad Rokytnou. Vyučoval hlavně matematiku, fyziku a chemii.
V roce 1890 mu náhle zemřeli oba rodiče a on se ocitl v hluboké depresi. V tomto období začal psát své první básně a také navázal korespondenci s Annou Pammrovou, která byla jeho duchovní přítelkyní až do konce života. Nikdy se však osobně nesetkali.
Byl velmi uzavřený a samotářský člověk, který se vyhýbal společenskému životu. Věnoval se studiu filozofie, mystiky, náboženství a cizích jazyků. Ovládal němčinu, francouzštinu, angličtinu, italštinu, španělštinu, ruštinu a sanskrt.
Patřil k nejvýznamnějším představitelům českého symbolismu, literárního směru, který usiloval o vyjádření hlubšího smyslu skutečnosti pomocí symbolů, metafor a náznaků. Jeho básně jsou plné filozofických myšlenek, náboženských motivů a hudebního rytmu.
Zemřel v roce 1929 na srdeční selhání ve věku 60 let. Je pohřben v Jaroměřicích nad Rokytnou. Jeho náhrobek vytvořil jeho přítel, sochař František Bílek. Březina je považován za jednoho z největších českých básníků 20. století a za jednoho z hlavních inspirátorů české moderní poezie.

Březina napsal pět sbírek básní: Tajemné dálky (1895), Svítání na západě (1896), Větry od pólů (1897), Stavitelé chrámu (1899) a Ruce (1901). Jeho šestá sbírka, Země, zůstala nedokončená. Kromě toho napsal také několik esejů a rozsáhlou korespondenci.

Literární kontext

Kulturní kontext:

Autor patřil k autorům České moderny, která byla literární skupinou na přelomu 19. a 20. století. Podepsal jejich manifest, ve kterém požadovali změnu politické a kulturní situace. Jeho díla obsahují prvky realismu, impresionismu a symbolismu.

Česká moderna:

Byla to skupina mladých spisovatelů, kteří se postavili proti staré a konzervativní literatuře. Vydali manifest České moderny, kde:
- Projevili nesouhlas s politikou
- Odmítli staré autory
- Podpořili svobodu tvorby
- Hájili individualismus

Další autoři:

K této skupině patřili také Josef Svatopluk Machar, Antonín Sova, Josef Karel Šlejhar, František Xaver Šalda a další.

Rozbor: Ruce

Téma:

Vyzdvihování bratrství, spolupráce a spojení. Kolektivní poezie (množné číslo adresátů, lidí, předmětů apod.). Vysněný triumf lidí. Optimismus i realistické vidění bolesti a neštěstí.

Motivy:

Bratrství, kooperace, spojení, lidstvo, optimismus, jednotlivec, kosmos, příroda, ruce.

Literární druh:

Lyrika (vyjadřuje pocity, nálady, city, není zde tak důležitý samotný děj)

Literární žánr:

Básnická sbírka

Literární forma:

Poezie (psána ve verších a slokách)

Kompozice:

Básně jsou psány chronologicky
Sbírka 20 básní
Ich-forma (lyrickým subjektem je nepojmenovaný lyrický subjekt)

Postavy:

Lyrický subjekt – Není nijak charakterizován, pouze zprostředkovává emoce a děj. Často píše o celé skupině lidí nebo lidstvu, které se dané city týkají.

Časoprostor:

Čas ani místo nejsou specifikovány

Jazykové prostředky:

Spisovný jazyk
Personifikace (věci a abstraktní pojmy získávají lidské vlastnosti a jednání –výkřikem, jenž letí nekonečnem; chladivé věky vanou)
Řečnické otázky (Slyšíte tajemné šumění krve? Vření ve zrajícím kvasu omamujícím?)
Přirovnání (žen bílé ruce rozpjaté se jako záře kmitají; jemné vlny naše se otvírají jako nesčíslné rty)
Metafora (přenášení podobnosti na základě vnější podobnosti –zvonil jitřní vítr)
Archaismy (slova zastaralá – illusí, chvíme, zemdleni)
Oxymóron (spojení slov, které se vzájemně vylučují – radostnější je smutek, bolestnější je smích)
Přechodníky (zářiv, sniv)

Děj jednotlivých básní:

Prolog: Lyrický subjekt píše o dobrých i smutných časech. O tom, že míval dvůr plný své úrody, o překrásné zemi, o krásných snech. Mnoho toho ve svém životě už viděl, třeba zimní zahrady, rozkvetlé haluze, ale i mnoho bolesti, krve a smrti. Na slávu svých snů a nádheru nocí zapomněl při pohledu na krvavé ruce svých bratrů. Myslí na miliony vzdálených, odcizených srdcí, které po sobě marně touží. Aby utěšil své bratry, zpíval jim.

Vedra: Je velké vedro, které způsobuje žízeň a požáry. Vedro s sebou odnáší i naději. Vedrem není myšleno pouze horké počasí, ale i rozpálené pochodně hněvu nad lety krutosti a utlačování. Vedra symbolizují i krev a touhu utlačovaných, toužících po vysvobození.

Hudba slepců: Báseň popisuje hořkost z porážky národa o svoji zem. V srdci cítí kvílení, úzkost, marnou touhu po procitnutí. Ve své rodné zemi je vyhnán, proud slz a krve pálí tváře a přetrhává struny houslí.

Bolest člověka: Nepřátelé český národ ranili, zlomili a rozesmutnili. Lidé tesknili, na smrt mysleli a trpěli. Zbyly jim pouze vzpomínky.

Ruce: Ruce symbolizují sjednocení jednotlivých básních sbírky i celého lidstva. Ruce se potkávají, unavení dělníci s nimi pracují v hutích a v jiných pracích, používají se na bojištích, dítě si s nimi hraje, sepnout se při modlení, ošetřují, lovec jimi chytá svoji kořist, uchovávají v sobě bratrskou sílu. Celým tělem prochází bolest, odvaha, láska, rozkoš a mnoho dalších emocí. Odkazuje na další básně sbírky.

Zpívaly vody: Lidé bloudí, jejich krev je zakletá, ale její oheň nelze uhasit. Třásli se na bojištích, plakali na popravišti, duhu zakleli v tok vodopádů. Ukrývají moudrost, kterou pochopí až jejich následovníci.

Zpívaly hořící hvězdy: Lyrický subjekt krouží v kosmu, je součástí tance světů. Ve tváři cítí horko extáze, ale i vánek chladivých věků, štěstí, rozkoš a bolest. Mystické tanečnice umírají a na jejich místo přicházejí sestry.

Kolozpěv srdcí: O nádheře letu, kdy se zvedáním a klesáním křídel dostává výš a výš nad zem jako pták. Lyrický subjekt promlouvá ke čtenářům, zda slyší šumění krve, bolestné výkřiky srdcí a signály návratu, který očekávají všechny bytosti žijící na zemi. V krveprolití a třesoucích srdcích vítá nově přicházející, o jejich přírodu zpívali během tichých nocí. Lyrický subjekt pokračuje s tím, pro co je sladko žíti, ačkoliv se ne vždy jedná o hezké věci. Je sladko žíti pro smrt, bolest, objetí nepřítele, vůni květů, přírodu, krev, výkřik osamělého srdce, bouře, vichřice či harmonická jara.

Dithyramb světů: Slunce se rodí i hasnou, do tmy se tříští dlouhými blesky. Světy nabízejí jara věčného tropu, omlazující krev, okřídlená semena vzbuzující rozkoš, blankyty, plující zahrady a žhavé růže. Všechna slunce skrývají svá tajemství. Láskou třesoucí se rty zpívají ukolébavku novorozencům.

Tichý oceán: Slavíci zpívali, poupata se rozvíjela a jitřní vítr vál. Země byla však ztracená a žalem postihnutá. Lyrický subjekt vzpomínal na vonící květy, které shořely ve skrytém ohni, na lásku, soucit, noci a slunce, které uklidní i v zoufalý den. Všechna tato místa ztichla, moře je němé a slavíci už nezpívají. Lyrický subjekt vesluje na moři a vzdaluje se od země.

Chvíme se nad mocí vůle: Na zemi se objevuje obraz lidí, zcela stejná tvář, avšak modelovaná smrtí. Lyrický subjekt oslovuje Přísného, který stojí nade vším, a prosí ho, aby tento přízrak učinil svatým. Cítí se bojovně a žádá ho, aby pomohl potřebným.

Stráž nad mrtvými: Po uhašených požárech zbyl jenom popel, který ulehal mezi válčící tábory, které byly právě v příměří. Podle zářícího kruhu kolem hlavy poznali zemřelé, kteří se záhadně usmívali a jejich těla byla opřená o kámen. Nad stany spících bratrů v táborech budou ostatní bdít. Smutkem se kromě nich zahalí i lesy, vody a země. Hoří květy, hořce vzdychají trávy a mechy. Tváře jsou šlehány větrem a plameny. Připíjíme číší halucinací slunci, smíření a nadějím. Najednou nad hlavami zazvoní a ve všech duších se rozhlaholí hymny vítězství. Obrátíme se radostně na usmívající se bratry.

Šílenci: Někteří lidé bloudí světem, ptají se, ale nikdo jim neodpovídá. Jsou to nevlastní děti země, kteří vždy strádali a byli v bolestech, zatímco jejich bratři pili ze sladkých pramenů. Oni se modlili, zatímco ostatní proklínali, oni plakali, když ostatní chválili. Žili velmi osaměle a jejich životu rozuměli jen mrtví a budoucí generace. Byli neprávem označeni za zrádce země. Čím ukrutnější a těžší je zápas, tím jsou však blíže k věcnému moři. Jednou poznají nepopsatelné, nový kosmos a nápoj nesmrtelnosti.

Čisté jitro: Lyrický subjekt vyšel ráno, po noci plné snů, do zahrady. Země i jeho duše vzkvétala. Ptal se přírody, kdo v noci procházel zahradou, protože svět kolem něj se změnil. Písek se proměnil ve zlato, léčivé vody šuměly, každé místo jako by bylo znovuzrozené. Lidé přijali tíhu bolestných tajemství a dobře vítali i své nepřátele. Svět se stal místem harmonie a smíření. Vešli do křišťálových síní, kde se všechna jejich bolest přeměnila na štěstí. Vzkvétají jejich srdce, neznají bolest, své štěstí přenáší na ostatní, i nepřátelská vojska jim podlehnou.

Místa harmonie a smíření: Lyrický subjekt prochází palácem iluzí, kvůli kterým se smích zdá být bolestí a smutek radostí. Vejde do křišťálových síní, kde poznává všechna tajemství světa. Každý krok a výkřik zní jako hudba, nelze zde skrýt žádnou myšlenku. Právě tam vzkvétají naše srdce. Oslavujeme města, úrodu, svět bez bolesti. K oslavám se přidávají i nepřátelská vojska.

*: Lidé opět byli přemoženi. Zraje setba a zapadá slunce. Nic však netrvá věčně a pro každého jednou přijde smrt. Zemřelé poté pohřbí jejich následovníci.

Ženy: Lyrický subjekt se vrací domů, sleduje rozsáhlá města, která se tyčí na obzoru slunce, které svítá a zhasíná, jako ženské ruce, lákající, ale i prchající před mužem. Sluneční paprsky připomínají zářící ruce, jenž vedou touhu člověka neznámo kam.

Odpovědi: Lidé byli zatíženi kletbou, jejich tajemné duše v sobě mnohé skrývaly, lidé byli nesmrtelní a mocní. V kosmu, uprostřed hvězd, se cítí osamělí. Touží milovat, ale nedaří se jim to, jsou tvrdí jako nedozrálé ovoce, jejich bolest nikdy nespí. Štěstí dosáhnou, jenom pokud ho ucítí i ostatní bratři. Snaží se doplout k ostrovům, které také plují dál a nikdy se tak nepřibližují.

Jarní noc: Noc tiše zpívá, šumící voda ji utváří doprovod. Vysoko na obloze svítí hvězdy. Ruce bratrů tiše a unaveně těžkou prací leží. Najednou se z posledních sil ruce zvednou k obloze a obejmou miliony duší na zemi.

Čas: Lidstvo oddaně čeká na tajemný příchod vládce. Kolem byly lípy, které sami sázeli, a chrámy, které pro slávu přicházejícího stavěli. Sledují stoupání tisíce zemí a blednoucí slunce. Pozorují i mnohá znamení, ale vládce stále nepřichází. V tichosti čekají, jsou smutní a pláčou.