Kniha: Proměny
Autor: Publius Ovidus Naso
Přidal(a): Patrik, Adulos
Publius Ovidius Naso
- 43 př. n. l. až 17/18 n. l.
- nejvýznamnější římský básník, antika (starověk), populární již za svého života
- žil na pobřeží Černého moře, dnešní Rumunsko
- psal v latině, studoval právo a rétoriku – studium zanedbával -> raději skládal básně
- cca 27 př. n. l. se již věnuje jen literatuře
- v roce 8 n. l. poslán do vyhnanství císařem Augustem z neznámých důvodů -> vyhnanství nesl těžce a chtěl se vrátit do Říma -> prosil Augusta v dopisech i básních (dílo Tristia) -> nevyslyšeli ho
- Proslavil se díly Proměny a Umění milovat
Tvorba
- Umění milovat (latinsky Ars amatoria) = série 3 knih
- První kniha se skládá z rad mužům, jak si lásku dotyčné získat. Druhá radí, jak si ji nejlépe udržet. Třetí se skládá z podobných rad ženám (rady ženám napsal až o něco později, prý „aby to nebylo ženám líto“). Básník tvrdí, že láska je „zákeřná a extrémně nakažlivá nemoc“. Lék na ni dává v části „Jak léčiti lásku“.
- Mytologie = bájesloví – věda, zabývající se zkoumáním mýtů – vyprávění příběhů
- Báje (mýtus) = anonymní epický útvar, vyprávění, vysvětluje děje, vznik světa, události nevědecky pomocí nadpřirozených bytostí a pověr
Literárně-historický kontext
Souvislost s jinými autory
- Eduard Petiška – překlad – Staré řecké báje a pověsti
- Jan Amos Komenský – význam slova bludiště = labyrint, dílo: Labyrint světa a ráj srdce
- Karel Jaromír Erben – slovanský mytolog
- John Ronald Reuel Tolkien – severská mytologie
Rozbor: Proměny
Základní charakteristika díla
- Literární druh: epika
- Literární žánr: epická poezie – řecké a římské mytologické příběhy
- Nejstarší české vydání: 1969
- Název originálu latinsky: Metamorphoses (Metamorfóza)
- Nejvýznamnější epické dílo psáno v daktylském hexametru = nerýmovaný verš (typický pro antickou literaturu – Homér – Ilias a Odysea)
- J. A. Komenský tento verš nazývá „hrdinský“
- Báje přeložil a zpracoval Eduard Petiška do prozaické podoby
Téma a motivy
- Téma: v každém příběhu je proměna – člověka ve zvíře, kámen, kometu, rostlinu,…; celé dílo je jedna velká proměna – od počátečního chaosu (vznik světa) až po dokonalé impérium (Řím, Caesar)
- Motivy: láska, hrdina, bůh, vznik světa, lidské vlastnosti – zkaženost
- Inspirace: řecká a římská mytologie
- (Publius Ovidius Naso vychází z antické mytologie, a proto se v knize objevují jména jako Venuše, Meneláos, Helena, Daidalos, Ariadna atd.)
- Smysl díla: snaha pobavit čtenáře
Kompozice
- Chronologická
- 15 knih – 250 bájí
- některé příběhy se řadí pod jiné příběhy – např. v jednom příběhu nějaká postava začne vyprávět a v následujícím příběhu je o čem postava vypráví (Théseus u Achelóa -> Echínady)
- některé příběhy na sebe lehce navazují
Vypravěč a způsob vyprávění
- er-forma
- vypravěč není součástí příběhu a nezasahuje do vyprávění
- objektivní vypravěč, zaměření na popis
Jazyk a styl
- jazyk díla:
- spisovný jazyk, hovorový jazyk, ale i složité řečnické obraty
- archaismy
- básnické prostředky
- tropy: metafora (názvy souhvězdí – Býk, Štír), personifikace (A slibu mi svědkem buď močál,…), epiteton (bělostná slonová kost, stříbrný lesk), synekdocha (…růžky hasnoucí luny se tratí… – celá luna)
- figury: inverze (Ni širého Olympu vládce,…), apostrofa („Ó Světlo, ty společné širému světu, Foibe, můj otče…“)
Postavy
- Faëthon: krásný, mladý, nemoudrý, syn boha slunce Helia
- Foibos: bůh slunce, hodný, starostlivý, bojí se o svého syna
- Zeus: vládce bohů, starostlivý
Časoprostor
- Místo: Sluneční palác, sluneční vůz, Afrika, obloha
- Čas: od rána do poledne kdy je vůz sestřelen
Shrnutí děje
- Faëthon, syn slunečního boha Foiba se na svém otci domůže toho, aby směl řídit jeho ohnivé spřežení. Spřežení nedokáže uřídit a spálí Afriku. Zeus chce zachránit Zemi a tak hodí po vozu blesk, který zničí vůz a zároveň zabije Faëthona.
- Pointa: zbytečná smrt z mladické nerozvážnosti
- Proměna: proměna pleti Aithiopů poté, co se k nim přiblížil splašený ohnivý vůz
Ukázka z nejznámějších bájí (výňatek)
a) Filemon a Baucis
Na své pouti se božská dvojice jednou zastavila ve svěžím údolí. Ze strání svítily bílé dvorce a bohaté statky a z pastvin se ozývalo bučení a bečení tučných stád. Slunce již sjíždělo po svahu oblohy a Hermes proto řekl: „V takovémto utěšeném údolí bychom snad mohli přenocovat. Půjdu do některého statku a požádám o nocleh.“ Zeus přikývl a Hermes se vydal k největšímu dvorci. Za chvilku byl zpátky. „Vyhnali mě,“ žaloval Diovi, „pro nějaké tuláky prý nocleh nemají.“ „Jen jdi jinam,“ řekl mírně Zeus, „bohatých dvorců je tu dost. Možná, že se smilují jinde nad unavenými poutníky.“ Hermes šel tedy jinam a pochodil stejně. Sotva řekl, co chce, už ho vykazovali ze dvora a pobízeli na něho psy. Někde ani dveře neotevřeli. V celé vesnici nenašel Hermes jediný dům, který by je přijal pod střechu. Vrátil se k Diovi a vyprávěl mu, jak pochodil: „Vládce bohů, žijí zde jen zlí lidé. Nemají slitování s pocestnými a neznají pohostinství. Všude mě vyháněli a zamykali přede mnou.“ „A byl jsi opravdu všude?“ usmíval se Zeus. „Všude,“ řekl Hermes, „kromě té chatrné chaloupky tamhle u lesa. Je pokrytá jen slámou a rákosím. Bydlí tam jistě nejchudší lidé z celé vesnice. K těm přece nepůjdu, bylo by to stejně marné.“ „I jen jdi, „ pravil Zeus, „jdi a zkus požádat o nocleh.“1
b) Daidalos a Ikaros
Daidalos vymyslil pro Minotaura nevídanou stavbu, bludiště. Zástupy otroků lámaly kámen, přitesávaly trámy a vztyčovaly zdi. Stavěly od časného rána do noci. V obrovském bludišti se chodby křižovaly, zahýbaly a stáčely a rozvíjely jako klubko hadů. Uprostřed těch temných a klikatých cest měl být netvor uzavřen. Poslední se do spleti chodeb vydal Daidalos, aby odstranil značky, podle nichž mohl člověk nalézt z bludiště východ. Sám ve své podivuhodné stavběmálem zabloudil. Král Minós vystrojil na počest stavitele velikou slavnost.
Ale sláva i pocty i dary nebudily v Daidalovi touhu zůstat na ostrově. Nelíbilo se mu u krutého a panovačného krále. Toužil po vlasti. Denně vycházel se svým synem Ikarem zvečera na pobřeží a díval se přes širé moře až na obzor, kde v soumraku splý- vala obloha s vodní hladinou. Tam, někde v dálce, ležela Daidalova vlast. Zpočátku doufal, že se na vlnách ukáže loď, která ho odveze domů. Žádný koráb se však neodvažoval odvézt z ostrova někoho, komu král nedovolil odplout. Místo lodní plachty přinášející spásu vídal Daidalos stále stejný obraz: pusté moře, skály a hejna ptáků vznášejících se nad vodou. Proslulý stavitel záviděl ptákům jejich svobodu. Neznají hranic a překážek, přeletí hory i moře. Dnem i nocí myslil na ptáky a nemohl spát.
Kritika a reakce na dílo
- Za tuto knihu nařčen z narušení výchovy mládeže – erotické rady.
Další ztvárnění, inspirace dílem
- Dílo je o tom, jak jsou jednotlivé postavy za své skutky proměněny v nějaký předmět nebo zvíře. Některé příběhy jsou známé dodnes (např. Daidalos a Ikaros, Écho, Perseus a Medúsa, Sirény, Arachné, Skilla, král Midas, Achilleus) a byly ztvárněny i jinými autory:
- William Shakespeare – Romeo a Julie (Pyramos a Thisbé)
- George Bernard Shaw – divadelní hra Pygmalion – z něj muzikál My Fair Lady
- Inspiroval se mýtem o Pygmalionovi – sochař Pygmalion se zamiluje do sochy, kterou vytvořil, a ta následně ožije. Shawova divadelní hra “Pygmalion” využívá tento motiv, ale přenáší ho do moderního kontextu. V jeho verzi se profesor fonetiky Henry Higgins snaží proměnit prostou květinářku Elizu Doolittle v dámu vysoké společnosti tím, že ji naučí správně mluvit a chovat se.
- Rčení neboli ustálené slovní spojení: IKARŮV PÁD (náhlý vzestup či pád člověka jako následek jeho nezodpovědnosti)
Vlastní čtenářský zážitek
- Dílo se mi četlo špatně (složitý jazyk), příběhy mě nebavily, některé jsem již znal dříve.