Kytice – rozbor díla (5)

 

Kniha: Kytice

Autor: Karel Jaromír Erben

Přidal(a): Denisa, Leontýna

 

Karel Jaromír Erben (1811-1870)

• Český básník, historik, právník, první archivář města Prahy, překladatel a sběratel českých lidových písní a pohádek
• Jde o představitele literárního romantismu
• Narodil se v Miletíně v chudé venkovské rodině s chatrným zdravím. Taktéž i jeho sourozenci, kteří skoro všichni zemřeli v útlém věku.
• Po studiích na gymnáziu byl praktikantem hrdelního soudu, zaměstnancem Královské české společnosti nauk a sekretářem Českého muzea. Poté působil jako archivář města Prahy a později se stal ředitelem pomocných úřadů pražských. Od roku 1864 až do smrti zastával post vysokého úředníka pražského magistrátu.
• Během studií stýkal s Karlem Hynkem Máchou a později se  seznámil i s Františkem Palackým (spolupracovali v Národním muzeu) a jehož politickými názory byl následně ovlivněn. Spory s Martinem Hattalou ho vyčerpávaly a přispívaly ke zhoršení jeho zdravotního stavu.
• Jeho život byl poznamenaný nemocemi a starostmi o hmotné zajištění rodiny. Nakonec onemocněl tuberkulózou a 21. listopadu 1870 Erben zemřel.

Tvorba:

• Proslavil se jako sběratel lidové poezie. Ve smyslu názorů bratří Grimmů hledal v ústní lidové slovesnosti odraz starých náboženských mýtů, jež lidové podání a tradice během věků přetvořily a často zakryly. Výsledkem Erbenovy sběratelské činnosti byly tři svazky Písní národních v Čechách (1842–1845), jejich přepracované a rozšířené vydání vyšlo roku 1864 s titulem Prostonárodní české písně a říkadla. K jeho sběratelské činnosti je vhodné dodat, že sbíral lidové písničky, říkadla, pohádky atd. pouze z Čech, nikoliv na Moravě. Tam působili například František Sušil, František Bartoš nebo Františka Stránecká.
• Těžiště svého odborného zájmu Erben spatřoval v edicích folklórních materiálů, především českých lidových písní. Srovnával jejich varianty a vyhledával mezi nimi text, který nejlépe odpovídá předpokládanému původnímu tvaru. Na písně se díval jako na zpívané texty, přihlížel proto i k nápěvům, které rovněž vydával. Erben neuznával vzpoury proti osudu, uctíval daný řád. V jeho básních se opakují témata viny a trestu.
• Nejvíce proslul sbírkou Kytice z pověstí národních, zkráceně jen Kytice), která vyšla podruhé roku 1861, a to v rozšířené verzi (s oddílem příležitostných písní) s názvem Kytice z básní K. J. Erbena. Jádrem této sbírky je dvanáct básní oddílu Pověsti národní, jimž předchází úvodní báseň Kytice.

Díla:

• Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1865) – jakási „slovanská čítanka“ (k dispozici online)
• Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869) – „slovanská čítanka“ ve zkrácené úpravě a v českém překladě
• Kytice z pověstí národních (1853, rozšířené vydání 1861) – jediná sbírka básní, kterou vydal; podkladem Kytice jsou staré české lidové báje
• Písně národní v Čechách I.-III. – obsahuje 500 písní
• Prostonárodní české písně a říkadla (1864) – pětidílná sbírka folklóru z Čech. Toto dílo je velmi ovlivněno romantismem, ten předpokládal, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, který vyjadřuje jakousi národní povahu (charakter). Tento mýtus měl vyjadřovat ucelený soubor představ o vztazích mezi lidmi navzájem a mezi lidmi a přírodou. Karel Jaromír Erben se tento mýtus pokoušel znovu sestavit.
• České pohádky
• Napsal vědecká pojednání k legendě o svaté Kateřině, Tomáši Štítném, J. A. Komenském. Dále vydal několik starších českých děl, podílel se na překladech Soudního a konkursního řádu a Občanského zákoníku.

Erben se nespokojil s tím, že by lidovou tvorbu pouze sbíral, snažil se ji kriticky zkoumat a tím ji i ovlivňovat.

• Mladší bratr – vlastenecké dílo
• Večer – vlastenecké dílo
• Tulák
• Na hřbitově

 

Literárně-historický kontext

Historická díla

• Rukopis musejní letopisů Kosmových
• Ondřej Puklice ze Vstruh
• Příspěvky k dějepisu českému, sebrané ze starých letopisů ruských
• Měsíčník hodin staročeských na Staroměstské radnici
• Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae – Výtahy listin Čech a Moravy. Dílo se zabývá nejstaršími českými a moravskými listinami do roku 1253, tj. smrti Václava I. Pravděpodobně jeho nejvýznamnější práce z oblasti historie. Dalšími díly navázal Josef Emler.
• Sebrané spisy Jana Husa

 

Romantismus:

• Široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.
• V Čechách  se objevuje až ve 30. letech 19. století. Český romantismus čerpá inspiraci především z francouzské, anglické a německé literatury.

 

Charakteristické znaky Romantismu v Čechách:

• převládá snovost nad rozumem
• děj je většinou umístěn v nespoutané krajině nebo exotických krajích kam autor utíká
• autor většinou splývá s hrdinou
• hrdinové jsou vždy něčím výjimeční
• objevují se scény z opuštěných hradů nebo zřícenin, ze hřbitovů a okolí jezer
• autor v díle vyjadřuje své subjektivní pocity
• romantický hrdina
  • bojuje proti nepravostem světa, ale nedojde k úspěchu, protože je ve svém boji sám; má pocit, že mu nikdo nerozumí, hledá únik v přírodě
  • vždy miluje nešťastně, protože miluje vždy vysněný ideál, ne skutečnou ženu; své zklamání často nemůže přežít
• romantická hrdinka
  • na rozdíl od hrdiny nikdy neporuší společenské konvence
  • neopustí manžela nebo nezruší slib zasnoubení

 

Další autoři romantismu:

• Svět: George Gordon Byron , Walter Scott, Thomas Moore (Anglie), Jean Paul, Novalis, bratři Grimmové (Německo), Geradr de Nerval, Victor Hugo (Francie), Alexander Sergejevič Puškin, Nikolaj Vasiljevič Gogol (Rusko),Edgar Allan Poe, Walt Whitman (Amerika)
• Čechy: Karel Hynek Mácha, Karel Sabina, Josef Kajetán Tyl, Josef Václav Frič, Václav Kliment Klicpera

 

Rozbor: Kytice (1853)

• Lyricko-epické balady z lidových pověstí, ve kterých je každý prohřešek potrestán.
• Celý název: Kytice z pověstí národních
• Vychází v roce 1853 – nejdříve byla vydávaná v časopisech
• Jediná Erbenova básnická sbírka

 

Hlavní myšlenka

• Význam a zásluha této knihy je v tom, že dovedla konkrétně a zajímavě ztělesnit duši člověka, jeho vztah k okolnímu světu a odkryla tajemství, která tehdejší lid trápila. Její krása je ale hlavně to, že o těchto znacích nespekuluje, ani je nemění, pouze jednoduchým dějem odkrývá hloubku každodenního života.

 

Námět

• Romantické rysy (X vymykání, polemizování)
• Autor zde tematicky oživoval převážně národní pověsti opřené o lidovou slovesnost, jako staré české lidové báje, pohádky, pověsti, mýty a legendy, a představuje tak obraz dávných lidových představ a názorů na život (životní úděl člověka) v Erbenově pojetí lidské morálky, a hlavně tehdy neodmyslitelného osudu.

 

Motivy

• Základní motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly (bezmocnost), základní vztahy mezi lidmi (neposlušnost, vražda, péče o dítě), zvláště vztah matky a dítěte (motiv mateřské lásky nebo nelásky), motivy viny a trestu (narušení základních vztahů vede ke konfliktu), osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (neúměrně vysoký a nevyhnutelný trest)
• Kytice a Věštkyně – motiv národního smutku a naděje, matka (matka se převtělí v květ mateřídoušky) = vlast, národně buditelské a politické poselství
• Poklad a Dceřina kletba  –  motiv mateřské viny, narušení vztahu mezi matkou a dítětem
• Svatební košile a Vrba – vztah mrtvých k živým
• Polednice a Vodník – nepřátelské nadpřirozené bytosti
• Zlatý kolovrat a Záhořovo lože – motiv dobra, pohádkový námět, vina, pokání a vykoupení
• Štědrý den (měla proti němu stát Svatojánská noc, ale nedokončena) a Holoubek (měl být středem sbírky) – kontrast motivů štěstí a smutku, lásky a smrti
• Lilie – balada přidána ve 2. Vydání (1861)

 

Okolnosti vzniku

• Sbírka nejdřív vyšla roku 1853 a obsahovala 12 básní, druhé vydání z roku 1861 bylo rozšířeno o baladu Lilie a také oddíl Písně.
• Poprvé byla vydána až po dlouhé dvacetileté práci, se kterou Erben začal v roce 1833 napsáním nejstarší balady, Polednice, v časopisech.

 

Kompozice děje

• Obsahuje 13 balad (v původní sestavě 12), což jsou smutné básně s tragickým koncem, většinou psány formou dialogů, z nichž jedna, Kytice, je stěžejní a další na ni navazují, jako květy.
• Děj se odehrává na venkově, vyniká důmyslné řazení. Balady jsou postaveny tak, aby byly zrcadlově shodné určitými vlastnostmi (první s poslední, druhá s předposlední…).
• Úvodní Kytice dává naději a víru v lepší budoucnost vlastencům, podobně jako poslední Věštkyně. Polednice a Vodník jsou dalším párem, s podobností v záporné roli nadpřirozených postav. Narušení vztahu mezi matkou a dítětem řeší balady Poklad s Dceřinou kletbou. O přeměně člověka (obživlá mrtvola milence a žena převtělená ve vrbu) zas pojednává Svatební košile a Vrba. Pohádkový Zlatý kolovrat a legenda Záhořovo lože kladou důraz na vinu, pokání či konečné vykoupení, kdežto básně Štědrý den a Holoubek jsou plné kontrastů, jako je štěstí se smutkem nebo láska se smrtí.

 

Jazyk

• Použití tehdejší češtiny, dnes již archaická a knižní.
• Lyrickoepické básně formou lidových balad. Básně jsou psány gnomickým veršem, pro který je typická krátkost a hutnost.
• Řadu básnických prostředků zde zastupuje například zvukomalba, přirovnávání, metafory, epiteta, personifikace, živé dialogy a popisy postav i prostředí, které zde nahrazují romantické prvky. Dále personifikace, apostrofy, elipsy
• Balady jsou snadno zapamatovatelné díky pravidelné rytmizaci a rýmování.
• I jiný druh epiky – pohádka (Zlatý kolovrat), pověst (Věštkyně), legenda (Záhořovo lože), pohanský mýtus (Polednice), místní lidová pověst (Poklad)

 

Celková charakteristika postav

• Postavy se liší od většiny romantických hrdinů z této doby. Hrdinové jsou smířeni se svým osudem, ať už je dobrý či špatný. Za své prohřešky, ať už  jsou úmyslné či nikoliv, jsou souzeni. Přijímají pokorně trest za svoji vinu bez ohledu na čas a společnost.
• Zaměřeno na ženy – převážně matky – zamyšlení nad mateřskou láskou a jejími úskalími.

 

Časoprostor

• Venkovské prostředí, čas objektivního vyprávění je absolutní

 

Obsah jednotlivých básní

Kytice

Zemřela matka, její děti (sirotci), každé ráno navštěvovaly matčin hrob a velice truchlily. Matce se dětí zželelo a tak se převtělila do květů Mateřídoušky, které porůstaly celý její hrob. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou. – Autor matkou myslí vlast a sirotky lid po událostech roku 1848.

 

„Poznaly dítky matičku po dechu,
poznaly ji a plesaly
a prostý kvítek, v němž majíc útěchu,
mateří – douškou nazvaly.“

 

Poklad

Na Velký Pátek běží pěkně oblečená žena lesem, na ruce nese dítě. Běží do kostela na mši. V tom se v lese ztratí, všechno kolem se najednou změní a před ní uprostřed cesty objeví je velká skála s vchodem. Přijde ke skále, ze vchodu zahlédne jasné světlo, dovnitř se však bojí. Pochvíli se přeci jen odváží a jde dál do skály. Kolem vidí samé zlato a drahokamy. Chvíli přemýšlí, zda by si kousek z toho pokladu měla vzít domů, mohla by se ona i dítě míti velice dobře. Položí tedy dítě na zem a začne si nabírat poklady. Když už má všechno naplněné uvědomí si, že by již dítě na ruce neunesla. Nechá ho tedy samotné čekat v oné skále a běží domů poklad schovat. Hned zas rychle zpátky do skály, aby dítě mohla domů odnést. Ale když tam viděla ty poklady, opět si nabrala a dítě tak opět nechala čekat a běžela domů poklad schovat. Doma už jen přemýšlela, jak si bude žít a když truhlu s pokladem otevřela zjistila, že místo zlata je tam jen kamení. Najednou si vzpomněla na ubohého synky, kterého nechala v jeskyni. rychla utíkala zpátky,ale už tam nebyla ani skála ani její synek. Žena ho všude hladá ale marně, chodí stále do kostela, trápí se a prosí Boha o odpuštění.

Když uplyne rok, spěchá žena zas na Velký Pátek rychle k té skále, snad bude otevřená. Tentokrát už nedbá na poklady, hledá jen svého hošíka. Najde ho a rychle s ním spěchá domů. Hned jak vyjdou ven, skála se za nimi zavře.

 

A znovu se žena děsí,
úzkost hrozná ji uchvátí:
„Ach, kdo mně mé dítě vrátí!
Ach, mé dítě, kde jsi, kde jsi ?!“

 

Svatební košile

Mladá dívka klečí, pláče a modlí se k Panně Marii, aby jí vrátila milého, který jí odešel do ciziny. Nemá již nikoho jiného, protože celá její rodina je již po smrti. Vtom někdo ťuká na okno, je to její milý a láká jí ven. Dívce se do noci moc nechce, ale milý jí přesvědčí aby s ním šla a ještě v noci si ho vzala za muže. Jdou tedy spolu nocí a milý ji přesvědčí a vyhodila vše, co měla u sebe křížek, růženec i modlitební knížky. Dívka byť nerada, vše vyhodí a pospíchá se svým milým dál.  Najednou přijdou až k hřbitovu a tu začíná děvčeti docházet, že její milovaný již není mezi živými a chce si ji vzít sebou na onen svět. Její milý jí dokonce vyhodí i košile, který pro něj šila. Děvče se schová v hrobce a zavře dveře na závoru. Její milovaný se za ní dobývá a prosí o pomoc mrtvolu, která je v hrobce spolu s dívkou. Ovšem dívčiny modlitby mrtvolu udrží v klidu až do svítání. Tu se vše uklidní a všichni mrtví se vrací do svých hrobů. Když jdou vesničané na mši, najdou dívku v hrobce a košile roztrhané všude kolem.

 

Dobře ses, panno, radila,
na Boha že jsi myslila a druha zlého odbyla !
Bys byla jinak jednala,
zle bysi byla skonala,
tvé tělo bílé, spanilé,
bylo by co ty košile !

 

Polednice

V baladě Polednice se vypráví o matce, jejíž dítě pořád křičelo. Snažila se ho utěšit, ale dítě ne a ne přestat. Matka dítěti vyhrožovala, že na něj pošle polednici. V poledne polednice opravdu přišla. Matka se lekla, vzala dítě na klín a přitiskla chlapce k sobě. Jakmile polednice po dítěti vztáhla ruku, matka omdlela. Když se otec vrátil, matku ještě vzkřísil, ale dítě bylo udušené.

 

„Dej sem dítě!“ – „Kriste pane,
odpusť hříchy hříšnici !“
Div, že smrt ji neovane,
ejhle tuť – polednici!

 

Zlatý kolovrat

Král při lovu zvěře zabloudí, dojede k chaloupce. V chaloupce krásná přadlena, přinese králi napit vody. Král se do dívky hned zamiluje a požádá ji o ruku. Dívka nechce svolit dříve než se vrátí její nevlastní matka se sestrou z města. Král tedy odjede a vrací se druhý den opět k chaloupce, aby požádal o dívčinu ruku přímo u macechy. Macecha – zlá baba – zkouší nabídnout králi za ženu svou vlastní dceru, ale tu král nechce a poručí babce přivést svou nevlastní dceru ráno na jeho hrad.

Ráno se tedy všechny vydají na hrad. Macecha s dcerou s sebou berou nůž a sekyru, dívce je vše divné, proto se ptá, na co to mají. Odpoví, že na obranu před hady a lesní zvěří. Ale když přijdou do lesa, zabijí dívku, od těla odříznou údy a vypíchnu oči, které si pak vezmou sebou na hrad. Na hradě babka podstrčí králi vlastní dceru, a protože si jsou s nevlastní derou velmi podobné, král nic nepozná a vystrojí svatbu. Osmý den odjíždí král do bitvy a přikáže své ženě, aby doma pilně předla.

Mezitím torzo mladé dívky najde v lese stařeček a odnese jej do jeskyně. Pošle pachole se zlatým kolovrátkem k hradu, aby jej vyměnil za nohy. Babce i její dceři se zdálo divné, že chce nohy, ale dcera kolovrat tak moc chtěla, až nakonec nohy vydala. Poté pachole přiběhlo se zlatou přeslicí, kterou vyměnilo za ruce a nakonec i zlatý kužílek, který vyměnil za oči. Stařeček vše spojil s torzem mrtvé dívky a dívku oživil.

Když se za 3 týdny vrátil král z války, poprosil svou paní, aby mu na svém novém kolovrátku něco upředla. Ta začala příst a zlatý kolovrátek začal zpívat písničku o hanebné vraždě, kterou spáchala babka se svou dcerou na ubohé dívce.  Král se okamžitě vydal do lesa hledat svou lásku. Když dívku našel, vzal si ji za ženu. A babce s její dcerou nechal udělat přesně to, co ony udělaly ubohé dívce.

 

„Vrr – zlou to předeš nit !
Přišla jsi krále ošidit,
sestra tvá v lese, v duté skále,
vrr – zlá to nit !“

 

Štědrý den

Ke konci adventu dívka přede len na svatební košile. Marie a Hana se rozhodnou, že půjdou na Štědrý večer o půlnoci k jezeru, kde jsou staré vrby, prosekají led a na hladině se jim ukáže jejich milý, jak praví legenda. Vydají se tedy o půlnoci na ono místo. První hledí do vody Hanička. Hanička vidí domek a hocha v zeleném kabátě a kloboukem na stranu – je to Václav. Poté přistoupí k hladině i Marie. Vidí plno mlhy všechno zatemnělé – je v kostele, a v něm rakev a černý kříž.

Po nějaké době, když je vše v plném květu, je svatba, Hanička se vdává a bere si ženicha přesně tak, jak ho viděla tenkrát o půlnoci u jezera. Na podzim pak zemře Marie.

 

Však lépe v mylné naději sníti,
před sebou čirou temnotu,
nežli budoucnost odhaliti,
strašlivou poznati jistotu.

 

Holoubek

Mladá žena jde kolem hřbitova a truchlí po svém zesnulém manželovi. Potká mladého hocha a ten ji nabídne, aby si ho vzala a na nebožtíka zapomněla. Žena váhá, ale po týdnu na mrtvého zapomene a vdá se za onoho mladíka. Nevěsta rychle zapomněla na svého muže, kterého ještě nedávno milovala a plnými doušky si užívá nového muže. Uběhly už 3 roky a u hrobu nebožtíka na dubu sedává smutně bílý holoubek. Celé dny vrká a nejvíce to vadí té ženě, která na nebožtíka tak rychle zapomněla. žena neví co má dělat, smutné vrkání jí tak vadí a vina ji tak tlačí, že skočí do řeky a zabije se.

 

Teče voda, teče,

vlna vlnu stíhá,

a mezi vlnami

bílý šat se míhá.

 

Záhořovo lože

Záhoř je vrah, který zabíjí pocestné. Jednoho dne chce zabít mladého poutníka, ale ten mu řekne že jde do pekla, pro úpis se svou duší. Záhoř ho nechá jít pod podmínkou, že mu potom věrně popíše peklo. Když se poutník vrací zpět, popíše Záhořovi, jaké tam na něj mají uchystané mučící lože – „Záhořovo lože“. Poutník se lekne, a začne litovat toho, co kdy provedl, a celý zbytek života se modlí a činí pokání. Nakonec je mu udělena milost, a dostane se do nebe.

 

Mládenče pěkný, nechoď za noci,
možné-li, budem rádi ku pomoci,
a přinejmenším snad potěšíme.
Jen nepomíjej, pojď, pohov tělu:
není bez léku nižádného želu
a mocný balzám v důvěře dříme. 

 

Vodník

V noci sedí vodník na topole a šije si šaty na svatbu. Děvče brzy ráno vstane a chce si jít k jezeru vyprat šátky. Matka ji přemlouvá, aby zůstala doma, protože měla špatný sen. Dcerka se nenechá matkou odradit a přesto k jezeru vyrazí. Jakmile namočí první šátek, voda ji vtáhne dolů. Dívka žije pod vodou a zpívá svému synkovi, jak je smutná, protože nemůže vidět svou maminku, že žije s vodníkem, který sbírá dušičky a nebýt jeho raději by zemřela. Vodník se jí ptá, co to zpívá, že pokud toho nenechá promění jí v rybu. Žena se svému muži omlouvá a prosím ho aby ji pustil ke své matce aspoň na krátký čas, aby se s ní mohla rozloučit. Vodník by jí rád pustil, ale nevěří ženské mysli. Nakonec tedy svolí, ale musí mu slíbit, že se s žádným člověkem nebude objímat, ale do klekání musí být zase zpátky v jezeře. A jako jistotu si vodník nechá u sebe syna.

Když se dívka s matkou vidí, radostí ji objímá. Bojí se večera, až se bude muset vrátit zpátky. Matka ji ale nechce nechat odejít zpět. Zavře se s ní v komoře a čeká. Večer chodí vodník po dvoře, bouchá na dveře, volá svojí ženu domů, aby připravila večeři. Matka ho odežene. O půlnoci zas přijde vodník a bouchá na dveře, volá svojí ženu domů, ať mu ustele postel. Matka ho zase sprostě odežene.  Nad ránem zas přijde vodník, volá svojí ženu domů, že dítě pláče a má hlad. Dcera chce jít za svým synkem, ale matka ji zastaví a řekne vodníkovi, aby dítě přinesl na jejich práh, pokud pláče. Nastala velká bouře a do toho je slyšet dětský pláč, žena se strachuje o dítě. Najednou se pode dveřmi objeví krvavá kaluž. Když matka otevře, leží tam její vodnický vnouček bez hlavy.

 

Dvě věci tu v krvi leží,
mráz po těle hrůzou běží,
dětská hlava bez tělíčka
a tělíčko bez hlavy.

 

Vrba

Muž se při snídani ptá své ženy, jak to, že je přes den zdravá a noci leží její tělo bezvládně jako mrtvé a ani pláč jejich dítěte ji neprobere. Žena říká, že to tak má celý život a je jí to tak souzeno.  Muž nevěří slovům své ženy a vydá se poradit k bábě. Bába mu řekne, že jeho žena má jen půlku života a že ta druhá půlka je ve vrbě s bílou kůrou. Muž neváhá a jde vrbu pokácet. Když vrba padne k zemi, muže se rozběhne k domovu. Jeho paní je mrtvá. Muž si uvědomí, co provedl, jde k vrbě a ptá se co má dělat. Vrba mu poradí ať z jejího proutí nechá udělat kolébku a do kolébky dá své dítě, aby neplakalo, bude to jako obejmutí od jeho maminky. Zbytek proutí ať zasadí kolem vody, až bude chlapec větší bude si z něj vyřezávat píšťalka a povídat si tak se svojí maminkou.

 

„Dej mne z vody vytáhnouti, Když se bude kolébati,
osekej mé žluté proutí, matka bude jej chovati,
dej prkének nařezati, proutí zasaď podle vody,
kolébku z nich udělati, by nevzalo žádné škody,
na kolébku vlož děťátko, až doroste hoch maličký,
ať nepláče ubožátko. bude řezat píšťaličky,
na píšťalku bude pěti,
se svou matkou rozprávěti !“

 

Lilie

Zemřela mladá dívka, a přála si, aby byla pochována v lese místo na hřbitově, protože tam nebude slyšet žádný nářek a pláč, jen zpěv ptáků a její srdce bude šťastné. Za rok již hrob porostl vřesem a do tří let na něm vyrostla krásná bílá lilie.

Jednoho dne pán vyrazil se svou chasou na lov do lesa. Najednou spatří bílou laň, chce jí skolit, ale najednou před sebou vidí bílou lilii. Přikáže svému sluhovi, aby ji vykopal a zasadil na jeho zahradě, protože bez ní už nebude moci žít. Pán je lilií jako omámený a přikáže sluhovi, ať ji střeží ve dne i v noci.  Sluha lilii opatruje dva dny, ale třetí noci vzbudí sluha pána, že lilie mluví a chodí po zahradě. Pán požádá duši mrtvé dívky (lilii) o ruku a dokonce s ní má i synka. Jednoho dne musí pán odjet a požádá svou matku, aby jeho choť hlídala. Pánova matka jeho ženu nenávidí, proto ji i jeho dítě zabije. Po návratu se pán vše dozví a ptá se zlé matky proč tak učinila.

 

Špatně mu matka vůli plnila,

špatně manželku jeho střežila;

na nebi slunce – pobořena síň:

„Zhyň, paní noční! Zhyň, obludo, zhyň!“

 

Dceřina kletba

Rozmlouvá matka s dcerou, proč je dcera tak smutná Dcera říká, že zabila své nemanželské dítě a chce se jít oběsit, protože s takovou vinou nemůže dál žít. Matka se ptá, co vzkáže chlapci, který za ní chodíval. Dcera mu vzkáže požehnání a červa v duši, za to že ji lhal. A matce vzkáže kletbu za to, že ji špatně vychovala.

 

„Oh, zabila jsem děťátko,
matko má,
oh, zabila jsem děťátko,
své ubohé zrozeňátko –
žalostí bych pošla hned!“

 

Věštkyně

O věštkyni, která věští o Přemyslu oráčovi, Libuši, a jiných historických událostech českého národa.

 

Vliv díla

• Sbírka měla obrovský úspěch. To že Erben napsal dílo dodnes známé nejen v literárních podobách dokazuje, že bylo zcela nadčasové.
• Zpracování Kytice má mnoho podob. Například v 70. letech 20. století byla úspěšně zpracována J. Suchým z divadla Semafor a roku 2000 vznikla její filmová podoba prostřednictvím kameramana a režiséra F. A. Brabce.
• Karel Jaromír Erben se díky Kytici stal zakladatelem moderní české balady a nesmrtelným básníkem.
• Později ovlivnila autory, jako například Nerudu, Bezruče a Wolkera.