Kniha lesů, vod a strání – rozbor díla

 

Kniha: Kniha lesů, vod a strání

Autor: Stanislav Kostka Neumann

Přidal(a): Martina Hladíková

 

Stanislav Kostka Neumann

Literární kontext

• Na počátku 20. století se objevila skupina spisovatelů známá jako Generace buřičů. Tito autoři byli silně ovlivněni anarchismem, ideologií hledající absolutní svobodu pro jednotlivce.
• Vyznačovali se odmítáním válek a vojenských sil, což je známo jako antimilitarismus. Současně oslavovali pokroky moderní techniky, což je označováno jako civilismus, a vitalismus, který zdůrazňoval oslavu života samotného. Klíčovým rysem jejich přístupu byl důraz na individuální svobodu a bohémský životní styl.
• Tito spisovatelé se často scházeli a vyměňovali si myšlenky prostřednictvím časopisu Nový kult, jehož redaktorem byl Stanislav Kostka Neumann.

 

Další autoři této doby: 

• Viktor Dyk, Karel Toman, Fráňa Šrámek, František Gellner, ačkoliv nebyl členem, řadíme sem i Petra Bezruče

 

Rozbor: Kniha lesů, vod a strání

Téma:

• Oslava moravské přírody, zvířat a života. Zamýšlení se nad smyslem života a způsobem žití – člověk by si měl život užívat a vážit si ho.

 

Motivy:

• Příroda, obdiv, vděk, barevnost, erotičnost, ženy, roční období, slunce, vítr, svoboda, smysl života, Japonsko.

 

Literární druh:

• Lyrika (vyjadřuje pocity, nálady, city, není zde tak důležitý samotný děj)

 

Literární žánr:

• Přírodní lyrika

 

Literární forma:

• Poezie (psána ve verších a slokách)

 

Kompozice:

• Sbírka 63 básní
• Chronologický děj
• Ich-forma (lyrickým subjektem je sám autor) i er-forma

 

Postavy:

• V básních se neobjevují žádné konkrétní postavy, pouze lyrický subjekt, kterým je Neumann.

 

Časoprostor:

• Příroda v různých ročních obdobích

 

Jazykové prostředky:

• Spisovný jazyk
• Personifikace (věci a abstraktní pojmy získávají lidské vlastnosti a jednání – řeka zhltne vločku za vločkou; pleskají, hučí, šumí a zvoní vody; žlutavé vody letí; lesy strání dumají v snění; život podřimuje ve stesku jemném; smutek se plíží a duší květy)
• Přechodník (nemajíce)
• Apostrofa (oslovení neživých nebo nepřítomných osob, příp. neživé věci – ej, ticho; ty, rybo lesklá, ty, rybo mroucí; ty, sladký září!)
• Metafora (přenášení podobnosti na základě vnější podobnosti – ve tváři oheň)
• Přirovnání (ve stesku jemném jako hebký van; pomalu brodil jsem se jak zvěř; jak zbité štěně)
• Výrazy z cizího jazyka (japonština – Oiran = vysoce postavené kurtizány v Japonsku; italština – aldante, němčina – es durchwht mich ein Erkennen)
• Archaismy (slova zastaralá – luna, dím)
• Oxymóron (spojení slov, která si vzájemně odporují – suchá voda)

 

Děj:

• Vstupní modlitba: Báseň parafrázuje modlitbu Otčenáš, obsahuje totožné či podobné pasáže. Oslavuje přírodu, ptáky, hmyz, byliny i vodu. Neprosí o chléb, protože ten si lid zajistí sám, protože netrpí bídou, jelikož má čas na básně a stavbu paláců. Prosí jen o sílu a odpuštění. Básník touží žít v naprostém souladu s přírodou.
• Prolog: Básník slíbil nesmrtelnou hymnu stromům, zvěři, hmyzu a vřesům, svůj slib však nesplnil. Vzpomíná na svoji lásku, se kterou se miloval.
• Ocúny: Na loukám rostou žluté ocúny. Blíží se večer a v lese se objevuje mlha. Květiny pokládají své hlavy do rosy a usínají. Nic není věčné a vše jednou zemře, i všichni lidé.
• Září: Je sladké září, modrá obloha a básník myslí na svoji milou. Svítí slunce, které láká k zamyšlení. Vidí hvízdající koňadru, unaveného motýla a srny, o kterých uvažuje, proč před ním prchají, když je přitom tak tichý.
• Oběť poděkovací: Podzimní ohně básníkovi připomínají modlitby či poděkování za všechny rozkoše končícího léta. Básník děkuje za mladá ženská těla, slunce, lesy, louky, květy, ptáky, vodu i komáří pískání. I obláčky kouře, které plynou neznámo kam, děkují. Básník si váží a děkuje zemi a slunci za život.
• Dubisko padlo: Osm dělníků pomocí seker a pil kácí veliká dubiska. Stromy smutně padají do trávy, jejich listí při pádu prší na dělníky. Ti tak činí na základu rozkazu knížete, který chce v lese vybudovat cestu. Po dubech padnou i habry, břízy a lísky.
• Tam, kde město počíná: Pohled na město, které je kvůli továrně šedé a předměstí zkažené a špinavé. Ošklivost podtrhují splašky, zchátralý hřbitov s mrtvými koťaty a zápach. Smilování přinese zima, která sněhem zakryje všechnu hanbu města.
• Na podzimním slunci: Je krásný, slunečný, podzimní den. Autor odpočíná na pařezu, ale cítí bolest a slabost, které ani on sám nerozumí. Je si vědom svého žalostného osudu, ale neví, kdo mu nejvíce ublížil a proč se cítí tak špatně a bolavě.
• Pytláci: Je říjen, kolem je ticho, chlad a mlha. Pytlácká loďka pluje po vodě. Objeví se šedá oblaka a blýskne se na vrchu. Pytláky přestane zajímat kořist a modlí se k Bohu, aby je ochránil. Najednou si uvědomí, kolik toho v životě mají a za co jsou vděční.
• Se složenými vesly: Vložený německý citát od H. von Hofmannsthala. Básník se plaví na loďce na řece, která je klidná, jako kdyby byla rybníkem. Složil vesla, tiše sedí v loďce a přemýšlí. Smráká se a je mlha. Právě tady se cítí jako doma, protože je zde na rozdíl od uspěchaného města klid.
• Listopad mezi buky: Je zimní den, les šumí větrem a slunce se snaží hřát svými paprsky, ale je příliš slabé. Autor prochází bukovými lesy, které jsou ještě trochu zelené. Při chůzi mu na zemi šustí spadané listí. Přál by si, aby ptáci zpívali, ale nemohou. Chtěl by se stát faunem a hrát písničku na píšťalu padajícím listům.
• Doma: Autor přichází do lesa, kam chodí přemýšlet. Vidí datla a sýkoru, jak v klidu, veselí a přátelství žijí v lese. Všechny cesty nakonec vedou zpátky domů.
• Vločky jdou: Hustě sněží a padající vločky zasypávají zem. Proti vločkám se ubrání pouze řeka, která ji zhltne. Vločky přináší do přírody klid a mír, krtek spí ve svém doupěti, odpočívá i hmyz. Zvěř jenom tiše jí ze žlebu. Pouze chování člověka se nezměnilo, ten neodpočívá a není v klidu, ale naopak se neustále štve a bojuje o život.
• Vysoko uprostřed lesů: Autor došel vysoko do lesů, daleko od vesnice, kde není takový klid a mír, jako tady uprostřed přírody. Kolem je hluboký les, skála a ticho.
• Leden: Sníh padá na stromy, ze kterých se staly kostry, protože jim opadalo listí. Zima přinesla ticho a spánek. Zasněžený, studený den přináší krutost a smrt.
• Zimní noc: Autor obdivuje zemi. Označuje ji za sen, když sleduje měsíc na obloze, za div i zjev, který ještě skrývá mnoho neznáma a nekonečnosti.
• Prosté sloky: Básník vyjadřuje svoji lásku k nebesům. Obdivuje je za jejich hloubku, krásu, barevnost i tajemství, která skrývají.
• Ojíněly lesy: Jehličí hustých smrků, dlouhých borovic, kostry habrů, modřínů a dubů a stébla trávy se pokryly jinovatkou. Vše pak pod nezvyklou tíhou svěsilo své jehličí, listí a větve. Příroda vyjadřuje klid a sílu v životě i smrti. Básníkovi se pokrylo jinovatkou i jeho srdce. V přírodě je pohoda a mír.
• Spánek únorový: Je únorový den, je mlha a lehký poprašek sněhu pokryl zem. Lesy vypadají bez listů jako vyhořelé, hnízda jsou prázdná, stromy i zvířata spí, jako by nikde nebyl život. Země je ztuhlá zimou a mechy jsou vysílené. Blíží se však jaro, kdy se modrá nebesa usmějí a příroda se probudí a zezelená.
• Noc přípravy: Básník promlouvá ke svému srdci, které duní a ječí. Přemlouvá ho, aby se otevřelo a nabádá ho, aby se nenechalo svést k něčemu špatnému.
• Březen: Zítra nastane jaro a příroda opět zezelená a rozkvete. Přiletí a začnou zpívat ptáci, vonět byliny a růst klasy máků. Celá příroda se začne probouzet a probudí tak i autora, unaveného z dlouhé zimy. Lidé by měli být vděční zemi.
• U děravé skály: Básník sedí na balvanu Děravé skály a sleduje dravou vodu řeky Svitavy. Poslouchá hučení a šumění vody, její dravost mu připomíná jeho mládí. Stejně jako stromy jsou věrni své hlíně a zemi, i básník se přitiskne ke skále a přísahá věrnost půdě i sobě. Za to, aby nezradil sebe, je ochoten se i porvat.
• Jarní zvěstování: Byl březen a přicházelo jaro, sníh tál a začaly růst sněženky, lidé byli rádi za konec zimy, ale příroda přinesla další sníh, který opět přírodu zakryl bílou peřinou. Jaro se stává silnějším než zima. Jsou za to rádi lidi, kteří oslavují zemi, tak i ptáček, kterému se stýská po milence. Ptáci začínají zpívat, klesá proud řeky a rodí se poupata květin.
• Jiné renouveau: Řeka Svitava byla rozvodněná sněhem, který přidával jí vody. Začaly svítit první paprsky slunce, nesmělé jako dívka, která očekává své první polibky. Básník vzpomíná a je sentimentální.
• Na Skalkách: Básník je na Skalkách, kde vesele poskakuje vítr a ptáci zpívají. Burcuje vítr, aby i nadále vál. Díky větru poletují vlajky lodi, které kormidluje francouzský básník Rimbaud, jeho přítel, se kterým kleje na literaturu.
• Jarní kvítí: Oslava jarního kvítí, jako jsou sedmikrásky, jaterníky, sasanky, petrklíče, koniklece, plicníky, blatouchy a fialky. Básník sleduje od poupat jejich růst a vyznává chválu každému stvolu, listu a květu těchto krásných rostlin. Přál by si umět malovat, aby mohl takovou krásu namalovat si na památku. Za mistra malířství považuje japonského umělce ze 17. století Korina Ogata, který svým štětcem uměl zpívat chválu květinám. Básník by si přál malovat květiny, které označuje svými jarními milenkami, s pozadím nebes.
• V dubnu: Je duben a slunce zkouší svoji sílu. Začíná růst tráva, pampelišky a petrklíč. Básník rád vidí, že se příroda probouzí.
• Hučí Plaz: Fouká silný vítr, kterým se však nechtějí zastavit ptáci, kteří rychle létají sem a tam. Smutný básník vyšel do lesa, aby si zlepšil svoji náladu.
• Dubnové scherzo: Na vrcholcích stromů sedí ptáčci a stromy se kolébají ve větru. Básník by si přál, aby vysvitlo slunko, na kterém rád sedává.
• Stesk na jaře: Básník se prochází jarní krajinou, slyší sojky křiv a datlovo zaklepání a vidí motýly a mouchy létající kolem něj. Cítí optimismus a radost. Když se setmí, jeho nálada se změní a pocítí velký smutek. Uvědomí si, že je chudý a vede těžký život. Zničeně trhá pukající poupata.
• V den větrný: Oslovuje bláznivý dubnový vítr, který pohání mraky, které letí stejnou rychlostí jako autorovy myšlenky. Vítr si stále nedá pokoje, práší zem a vesele se vším laškuje.
• Zpěv země: Básník se prochází podél vody do lesů. Stmívá se, sehnutí lidé odcházejí z dílen a polí domů. Blíží se ke splavu, kde hlasitě hučí proud řeky a vlny, které se tříští na balvanech.
• Lamači: Básník s dalšími muži láme kámen v lomu u Svitavy. Slunce se na to dívá a svítí jim. Kámen trhají pomocí rytmického bouchání kladiv. Lamači jsou unavení a zpocení, ale daří se jim. Tato práce je nebezpečná, avšak i krásná.
• Bouře: Básníka včera zastihla první májová bouře. Nebe se zatáhlo a zčernalo, líhly se blesky a hromy, hustě pršelo a padaly kroupy.
• V modřínech: Básník přichází mezi modříny, cítí únavu a kázeň. Dostal chuť se ponořit mezi stromy a stát se jedním z nich. Stoupne si mezi stromy a čeká, až zapustí kořeny a vyrostou mu zelené větve. Při šumění modřínů mu připadá, že se opravdu stává stromem.
• Kaštan: Básník vyzdvihuje tento strom pro mnoho jeho kladů. Kaštan poskytuje stín a miluje děti, protože s jeho plody si mohou hrát nebo vyrábět. Je to pevný strom, který žije dlouho.
• Kukaččino volání: Je mnoho různých pokřiků a hvizdů, ale není krásnějšího a svátečnější zvuku než kukaččino volání. Takový hvizd láká k milování.
• Poledne v seči: Básník leží ve vlažné trávě u seče a má plná ústa pryskyřic. Je poledne, cítí se pokořen životem a zmaten různými pocity, které zažívá.
• Strašidla v kraji: Básník jde z města do lesa. Je jaro a teplé počasí. Přemýšlí o ženách, jejich tělech, ňadrech, bocích a klínech, zároveň i o jejich bláhovosti. Prochází i místy, kde se dříve staly vraždy, sebevraždy a jiná neštěstí. Svět není jenom krásný.
• Střevlíci: Básník prochází lesem, který se včerejším deštěm změnil, umyl kameny a na schody nanesl písek. Je vděčný za stromy, které láskou i líbá. Naslouchá ptákům, sbírá brouky, mazlí se s květy a pozoruje krásu přírody kolem něj. Sleduje dva brouky střevlíky, kteří se valí po zemi. Když básník sleduje samečka střevlíka, jak pevně objímá samičku, vzpomene si na svoji lásku.
• Dedikace: Básník nese jahody natrhané na bukové pasece své ženě. Jsou tak sladké, že chutnají, jako kdyby člověk políbil červnové slunce.
• Chvála nahoty: Je červen, obloha je zbarvena do safírové barvy a koruny stromů lehce šumí. Stébla se kloní a ptají se, zda žije Veliký Pan, který asi šel s píšťalou hledat panny. Básník sní o ženách a jejich nahotě.
• Lípa: Lípa vyzařuje velkou sílu, dobráctví a pohoda, která je dána jejími květy a přítomným hmyzem. Aleje lip svojí krásou přilákávají tančící páry.
• Autoportrét v červnu: Básník leží na mechu v dubině a pozoruje modrou oblohu. Má na sobě rozepnutou košili, pod kterou je vidět jeho opálené tělo. Hubenou rukou si podpírá hlavu s černými kudrnatými vlasy a pozoruje zemi. Z kapsy kabátu mu padá kniha.
• Polemika: Básník uvažuje nad antickým Římem, jehož památky však nenavštíví, protože miluje místo, kde žije. V antickém Římě důležitou roli hraje silnice Via Appia, v troskách slávy tam kraluje hlupák a bída. Cítí zde, jak bozi jsou malí a člověk milující zemi roste.
• Improvizace: Básníkovy ruce voní mateřídouškou, protože ležel na zemi a poslouchal zpěv skřivana. Voní mu i jahodami, protože je sbíral a jedl. Ruce mu voní také borem z toho, jak běžel po stráni dolů, klouzal a klopýtal, při tom se chytal kmenů stromů. Ještě mu voní milenkou, kterou našel pod jabloní.
• Genesis: Básník se narodil v městě, které označuje za kruté a chvíli ho miluje, chvíli nenávidí. Zrodil se ve stínu dubin, byl odkojen laní, poté začal žít ve městě a v přístavech pil horký grog s námořníky. Zde nebyl šťastný, neměl v žádný cíl a sen. Že skutečně žije životem pocítil až v měkkém mechu v lesích.
• Stezka: Na vrších lesa se vine stezka, obklopená květy a tajnými zákony. Vine se mezi stromy do údolí, kde stoupá na horu, odkud zase padá dolů. Stáčí se do nejrůznějších tvarů, kolem bylin, hmyzu a hub. Najednou se stává kamenitou stezkou, po chvíli se zase opět měkká. Dívá se na ni zvěř, která se bezpečně skrývá uprostřed lesů.
• Píseň světlušek: Je vlažná noc. Světlušky svítí a tancem oslavují přírodu. Doprovodem jsou jim slavičí vzlyky, kteří děkují zemi a osudu za vůli lesů, šum vod, život a krásu svého pudu. Světlušky tančí tak dlouho, dokud neklesnou do hebkého mechu a zemřou.
• Ke chvále země: Básník přirovnává zem ke své milence a matce. Obdivuje ji, je pro něj rozkoší. Rád sahá a tiskne k dlaním hlínu, stejně jako když se rád dotýká ženských těl. Miluje ji, stejně jako muži milují své ženy. Obloha mění svůj vzhled, někdy je tmavá plná hvězd, jindy jsou na ní beránci, autor má rád každý její rozmar.
• Vzpomínka v den šerý: Je šerý den a prší. Básník vzpomíná na kurtizánu Hanamurasaki z domu Tama. Smutně v černém kimonu klečí a vzpomíná na bolest. Básník uvažuje, zda nepřemýšlí o svém mládí, které je již pryč, nebo zda touží po dětech, muži a obyčejném domovu. Je při vzpomínce na kurtizánu a její trápení smutný, stejně jako je smutný celý upršený den.
• V seči: Básník sedí v seči, kouří z fajfky a tiše pozoruje okolní zvířata, která se ho nebojí. Vidí mouchy, cikády a ptáky, jak zpívají a bzučí. Nad ním létá černopláštník sametový, který hledá med. Odletí, ale básník ví, že se za ním zase vrátí, přestože mu může dát pouze jeho ruku, na které sedává, a hlas. Jeho něha touží po něčem jiném, než mu hrubý básník může dát.
• Letní apostrofa: Oslovuje ticho během sečí v horkém počasí, kdy hmyz tančí a zpívá. I ticho lučin, kde voní kopretiny a modří šalvěje. Ticho je také na polích, kde roste žito. Básník si přeje, aby ho ticho doprovázelo v mysli co nejdéle.
• Dub: Básník opěvuje dub pro jeho velikost, statnost, moudrost a pevnost. Dominuje mezi všemi ostatními stromy a váží si ho i zvířata.
• Villegiatura: Je parné, horké léto. Lesy jsou vedrem strnulé, jenom občas se zachvějí. Horké počasí způsobuje požáry, protože příroda je vysušená. Ulice jsou pusté, všichni se schovávají před teplem. Erós prochází vesnicí, je tlustý, z křídel mu opadalo peří, má kocovinu z včerejšího vína. Chodí kolem domů a šeptá své poselství.
• Maková kytice: Básník se vrací z lovu. Na loukách lidé sekají trávu kosami. Jde kolem pole s rozkvetlými máky. Několik jich utrhne do kytice. Je brzké ráno, vesnice spí, kromě dělníků jdoucích do práce. Obdivují krásnou makovou kytici. Básník si ji dá do džbánu a pozoruje, jak drze září červenou barvou.
• Ryba: Básník chytil rybu a je pouze na něm, aby rozhodl o jejím dalším osudu. Ryba se v jeho rukou vzpírá a dusí. Rybu považuje za svého bratra, protože jsou stejná hmota, i když člověk je ten silnější. Mohl by rybu snadno zabít, ale rozhodne se ji pustit zpátky do vody, protože je život krásný.
• Továrna: Básník se po večeru stráveném pitím a debatováním v chladné noci vrací domů. Usmívá se na něj velký měsíc. Prochází kolem továrny, kde se práce ani v noci nezastavila. Je nová a pyšně stojí, ale básník s ní nemá soucitu, protože je vykořisťovatelem. Ze střech, komínů, zdí a oken vane podivná krása. Hanebné ruce vykořisťovatelů kradou půdu a ničí tak zemi.
• Andante: Je srpnový večer a básníkovo srdce stůně. Svět vidí zasmušile, lesy ztratily svůj půvab, ticho mu připadá nemocné. Srdce se mu chvěje a je plné žalu.
• Stesk na konci léta: Je modré nebe a mraky jsou nízko na obloze. Lehce fouká vítr a pomalu končí poslední srpnový den. Babočka s rozbitými křídly hledá klid. Básník se cítí smutně a zmateně, jeho srdce se chvěje a je zmučeno.
• Sloky nepojmenované: Básník hovoří o svých pocitech. Přestože už přírodu viděl nespočetněkrát, stále se při pohledu na rybu, nebesa, ptáky nebo hvozdy dokáže nadchnout. Z dobré básně nebo smělé myšlenky má doposud husí kůži. I když mu je už 36 let, jeho duše je stále dobrodružná a milující svou ženu. Časem mu však přijde, že vidí svět pod závojem, trápí ho bolest a osamění. Přeje si zapomenout, neznat sebe ani ženy. Nechat svůj osud volně plout a nebýt unaven svými bližními.
• Křehké štěstí: Člověk ve stáří se životními zkušenostmi změní od jeho mladického já.
• Epilog: Nastává podzim, listy stromů se zbarvily do zlaté barvy a při větru šumí. Vše je sklizeno a hotovo. Příroda se připravuje k spánku, po kterém touží i básník.