Kniha: Kytice
Autor: Karel Jaromír Erben
Přidal(a): Brendy, Baunka
Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)
- Český historik, archivář, spisovatel, básník, překladatel
- Patří do období romantismu, zakladatel české moderní balady (bez sociálního podtextu – Neruda, Wolker, Bezruč), národopisná a sběratelská činnost
- Gymnázium, později filozofii a práva, pracoval jako sekretář v Národním muzeu, redaktor Pražských novin, archivář města Prahy – uspořádal pražský archív
- V mládí seznámen s F. Palackým (odtud zájem o historii a národopis)
- Sbíral po českých venkovech lidové písně, pohádky, říkadla, pověsti (CZ i SK)
- Celý život pronásledován nemocemi a starostmi o hmotné zajištění rodiny
- 1867 – Moskevské výstavy – onemocnění plicní nemocí → tuberkulóza
- Chtěl poodkrýt lidové pověsti, písně a obyčeje, spatřoval v nich svědectví o charakteru a duchu českého národa, hlavní cíl své tvorby měl v psaní textů umělecky původních.
Další významná díla:
- Slovanské čítanky – Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských
- Lidové báje – Kytice z pověstí národních
- Písně – Písně národní v Čechách, Prostonárodní české písně a říkadla
- Vlastenecká díla – Mladší bratr, Večer, Tulák, Na hřbitově
- Historická díla – Rukopis musejní letopisů Kosmových, Ondřej Puklice ze Vstruh, Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae at Moravice, Staré spisy Jana Husi
- České pohádky – Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Tři zlaté vlasy děda Vševěda, Pták Ohnivák a liška Ryška, Zlatovláska, Živá voda; lidový jazyk, bez dialektismů
- Básnická sbírka – Kytice z pověstí národních
Literárně-historický kontext
Historické pozadí
- 1830 až 1848 – revoluce v evropských zemích (Metternich, Bach)
- Autoři – lidová poezie, kde hledají své kořeny
- Snaží se na rozdíl od národního obrození povznést českou literaturu na vyšší úroveň
- Výchovné a umělecké cíle v rovnováze, umělecké začínají převažovat
- Literatura si již klade vyšší cíle než jen bavit čtenáře
Zařazení autora, znaky uměleckého období
- česká literatura 19. století
- III. etapa národního obrození: 30. – 50. léta 19. století (částečně se řadí do českého romantismu)
- 30. léta – nástup nové generace
- byla oddělená vědecká a umělecká tvorba
- hlavní osobností tohoto období je K. J. E.
- větší zájem o český folklór, hlavním úkolem literatury byla výchova k vlastenectví – výchovné cíle převyšují zájmy umělecké
- K. H. Mácha – vrstevníky neuznán, odlišuje se
- 2 hlavní směry:
- romantismus (vrchol)
- biedermeier – směr měšťanstva v letech 1815 – 1848, základem konzervatismus (poklidný život v rodině) a sentimentalismus (okázalé vlastenectví)
Autoři, kteří tvořili ve stejné době
- K. H. Mácha, J. K. Tyl, K. H. Borovský (Křest svatého Vladimíra), Božena Němcová
Rozbor díla: Kytice (1853)
- Literární druh: lyrickoepická skladba
- Literární žánr: sbírka baladických básní (13 básní, 11 balad, 1. + 13. nejsou balady)
- objevují se znaky pohádky (Zlatý kolovrat), pověsti (Věštkyně), legendy (Záhořovo lože)
- objevují se znaky pohádky (Zlatý kolovrat), pověsti (Věštkyně), legendy (Záhořovo lože)
- Literární forma: poezie
- Literární směr: český romantismus
Obecná charakteristika
- Jedná se o Erbenovo životní dílo a jediná sbírka básní, kterou kdy vydal.
- Jednotlivé básně vycházely nejprve časopisecky, první vyšla balada Poklad (1838)
- Nejprve vyšla jako Kytice z pověstí národních (tehdy obsahovala 12 básní, nebyla zde Lilie)
- Podruhé vyšla pod názvem Kytice z básní K. J. Erbena (zde již byla Lilie obsažena)
- Lilie je lichou básní v této sbírce (Kytice – úvod, Holoubek – střed, Věštkyně – závěr)
Téma a hlavní myšlenky
- Kritika společnosti, poukazuje na život a hodnotu lásky a přátelství, rozdíly mezi dnešními a dřívějšími lidmi, chce morálně poučit čtenáře
- Dramatický konflikt, vytváří vzájemné vztahy, které jsou porušovány
- Vina – konkrétní osoba (ne společnost), která překročila hranice
- Nejzákladnější vztah: matka + dítě
- Pradávná morální zkušenost lidstva (např. zapomenutí na lásku k dítěti, chamtivost) -> za chybné chování vždy přichází trest
- Nad vším vládne osud, který nelze změnit, morální zákony lze překonat pouze láskou, pokáním a odpuštěním (prvek křesťanství) = osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (trest je neúměrně vysoký, ale nevyhnutelný)
Motivy:
- Matka a dítě, rozpor, smutek, láska
Námět:
- Vztahy mezi lidmi, balady mají vyhrocený děj, vyplývající z nějakého hrůzného činu, jehož se někdo dopustil.
- Lidová slovesnost – jsou to staré české lidové báje. Zahrnuje hlavní druhy lidové epiky.
- Erben sbíral ústní lidovou slovesnost, protože předpokládá, že lidová slovesnost je projevem nedochovaného prastarého mýtu, systému představ o světě, vztahu mezi člověkem a přírodou a lidmi navzájem = romantická koncepce
- Hledal nejstarší verze, které byly zapomenuty (týká se i pohádek)
Kompozice
- 13 balad (původně 12)
- básně s tragickým koncem, většinou psány formou dialogů
- Kytice je stěžejní a další na ni navazují, jako květy
- Ke sbírce patří i Erbenovy poznámky (tzv. Poznamenání), ze kterých čerpal, a 14 krátkých Písní
- V původní sestavě dvanácti básní, jejichž děj se odehrává na venkově, vyniká důmyslné řazení – balady jsou postaveny tak, aby byly zrcadlově shodné určitými vlastnostmi (první s poslední, druhá s předposlední…):
- Kytice a Věštkyně – dávají naději a víru v lepší budoucnost vlastencům, upomínají na lidovou tvorbu a poezii
- Polednice a Vodník – záporná role nadpřirozených postav, které zasahují do lidských vztahů
- Poklad a Dceřina kletba – narušení vztahu mezi matkou a dítětem
- Svatební košile a Vrba – přeměna člověka (oživlá mrtvola milence a žena převtělená ve vrbu)
- Zlatý kolovrat (pohádka) a Záhořovo lože (legenda) – vina, pokání, konečné vykoupení
- Štědrý den a Holoubek – kontrasty, jako je štěstí se smutkem nebo láska se smrtí
- Lilie – dodatečně 13. báseň, lichá – nikam se nehodí
Jazyk
- Tehdejší spisovný jazyk (dnes už zastaralý)
- K napětí slouží tzv. baladická zkratka času i děje= zhuštěný a úsporný jazyk, často neslovesné věty bez spojek; citoslovce → dějový spád + dramatičnost; zvukomalba. Básně jsou psány gnomickým veršem, pro který je typická krátkost a hutnost
- Naléhavost a mystičnost (pohádkové a kouzelné prvky)
- Časté personifikace (připisování lidských vlastností neživým předmětům nebo věcem) nebo metafory
- Citoslovce místo sloves, přímá řeč, zdrobněliny, rčení, hodně sloves na konci verše
- Balady jsou snadno zapamatovatelné díky pravidelné rytmizaci a rýmování
- Popisy postav, prostředí, tehdejší čeština (dnes knižní)
- Další básnické prostředky: eufonie (libozvuk), elipsa, anafora, epanastrofa, inverze, epiteton konstanc (ustálený přívlastek, např.: háj zelený, širá pole), eufemismus (již na něm roste trávníček), apostrofa (Maria, panno přemocná), metafora, epizeuxis, zvukomalba, personifikace, živé dialogy a popisy postav i prostředí, které zde nahrazují romantické prvky; in medias res (skočit do děje bez nějakého velkého úvodu, bez určení místa a času – Svatební košile)
Rytmus, verš, rým:
- RÝM: sdružený a střídavý; VERŠ: přízvučný; RYTMUS: trochej
Časoprostor:
- místo děje: české země, venkov, temná neurčitá místa vycházející z lidových pověstí (kostely, hřbitovy, lesy)
- doba děje: 19. století, čas není určen – je cyklický, neměnný, absolutní
Postavy:
- nejsou romanticky rozpolcené vůči světu, společnosti ani životu
- smířlivě přijímají svůj osud ať už je jakkoliv špatný nebo případně dobrý
- za své prohřešky jsou posuzováni dle mravního kodexu a svůj trest (smrt, pokání…) pokorně snášejí (Vodník, Poklad, Polednice, Svatební košile, Holoubek)
- důležitou roli mají ženské hrdinky, které jsou ve všech básních kromě Záhořova lože (ženy mají poslání především matek nebo nevěst)
- zabývá se velikostí a úskalími mateřské lásky (Poklad, Polednice, Dceřina kletba)
- zabývá se vztahem žena-muž (Svatební košile, Vrba)
- příběhy a postavy jsou posuzovány podle etického principu, kde není důležité prostředí ani čas na rozdíl od romantických spisovatelů
Obsah + rozbor
Kytice (Mateřídouška)
Obsah:
Zemřela matka a po ní zůstali sirotci, kteří každé ráno navštěvovali matčin hrob. Matce se dětí zželelo, a proto se změnila v malý kvítek. Děti v tomto kvítku poznaly svou matku a nazvaly jej mateřídouškou.
Rozbor:
1. část – báje o původu mateřídoušky (hřbitovy zakládány na suchých místech; mateřídouška roste na suchých místech), tzv. etymologická báseň + koloběh života v přírodě + soužití člověka s rostlinou; prostředek – převtělování
2. část = ideové jádro skladby – odkaz mrtvé matky – matky = vlasti na dávné mohyle (polit. – Bachův absolutismus); vyjádřeno vlastenecké a slovanské poslání knihy; návaznost na poslední Věštkyni.
Poklad
Obsah:
Vdova s dítětem jde na Velký pátek do kostela a cestou narazí na otevřenou skálu, v níž je síň plná pokladů. Matka tak položí dítě a běží domů se stříbrem, pak se vrací, bere zlato. Když doběhne domů, zjistí, že se poklad změnil v kamení a hlínu. Skála mezitím zmizela s pokladem i dítětem. Další rok opět na Velký pátek se skála zase otevírá a matka nalézá své dítě. Bere si ho a nic nedbá pokladu.
Rozbor:
Základem je pověst, motiv zlata a porušení mateřské povinnosti – láska k dítěti = trest – mravokárný závěr. Působivost – obraz venkovského kostelíka, pohádkové nitro hory, líčení krajiny – proměny přírody mezi dvěma Velkými pátky, 5x motiv pašijí. Zvukomalba – cinkot zlata.
Svatební košile – lidová balada
Obsah:
Osamělá dívka se modlí k panně Marii a myslí na svého milého, jenž už dávno odešel do války a pro něhož tkala košile. Tu se on objevuje za oknem a nabádá ji, ať s ním jde pryč. Dívka poslechne a letí s ním. Cestou odhazuje modlicí knížky, růženec a křížek po matce. U hřbitova pochopí, co se na ni chystá a lstí donutí upíra skočit přes zeď prvního. Sama se mezitím schová v márnici. Pak ona i upír přesvědčují umrlce a nakonec kokrhá kohout a tím je zachráněna.
Rozbor:
Slovanská povaha – mírnost, protiklad – život X smrt, trest za rouhání (jen 1 výkřik) – život v opuštění a bolesti; trest – hrůzná cesta + umrlčí komora – pověrčivá hrůza z mrtvých, baladická předtucha. Pokání + Panna Marie ochrání podle lid. křesťanské víry před zlou mocí = odpuštění, vítězí život nad smrtí. 3 věci ji pojily se životem – postupně jich zbavena. 7veršový doslov – mravně poučný ráz. Promyšlená kompozice, působivost děje – prudký spád, vykreslení charakteru dívky. Stavba – klidný úvod, zápletku vyvolá rouhání; vrchol – příchod umrlce (pak už prudký dějový spád); svatební cesta, hřbitov, zápas o dívku, rozuzlení (A slyš!) – zklidnění. Přímá řeč – mírnost, odevzdanost X strohost, výsměšnost. Obrazy noční krajiny. Pochmurnost – předtucha – neslovesné věty, sdružený rým, krátké verše – spěch. Daktylotrochej mezi jambickými verši.
Antonín Dvořák – kantáta (sbor – zpěv + orchestr)
Polednice
Obsah:
Dítě zlobí, neposlouchá matku, která vaří otci oběd. Ta mu vyhrožuje a volá polednici, jež opravdu přichází. Matka dítě brání. Otec, jenž vzápětí přijde, je křísí, ale dítě je již po smrti.
Rozbor:
Základem je báje o nadpřirozené bytosti; zobrazení odpovědnosti mateřské lásky – porušení – trest, vyznívá mravokárně. Kompozice – prudký dramatický spád, mistrovské využití jazykových prostředků – krátký příběh, časově soustředěný do několika minut (začíná před polednem, končí po úderech zvonu – 12 slok před 12. hodinou).
Úvod – podrážděná nálada – vede k zápletce, provinění – zavolala v afektu na dítě příšeru, příchod polednice – napětí – vyvrcholení (zápas o dítě, mdloba), poslední napětí – zdá se obrat k lepšímu, poslední verš – rozuzlení – smrt.
Forma – nejmenší míra popisu. Rozčilení – z řeči – imperativy, neúplné věty, citoslovce, lidové vazby a výrazy (cikáně, z plna hrdla, i bodejž tě sršeň sám) = názornost – popis – bez spojek, bez sloves. Za 18. veršem – pomlka (při volání polednice). Hláska í.
Antonín Dvořák – symfonická báseň Polednice
Zlatý kolovrat – balada (pohádka)
Obsah:
Pán se zastaví v chaloupce a zamiluje se do prosté Dory a chce si ji vzít. Její nevlastní matka mu chce ale provdat druhou dceru, proto společně cestou v lese Doru zabijí, odeberou jí nohy, ruce a oči. Král nepozná rozdíl, vezme si druhou dceru. Odjíždí do boje. Mezitím stařeček v lese nachází tělo a posílá své páže do zámku prodávat zlatý kolovrat, přeslici a kuželíček za nohy, ruce a oči. Ty připojí k tělu, Dora ožije. Když chce sestra pánovi něco upříst, kolovrátek mu prozradí celý příběh. Pán Doru najde a vezme si ji. Matce a sestře udělá to, co ony Doře.
Rozbor:
Dobro vítězí, kouzelné předměty, postavy. Děj ne tolik dramatický, trest ne tolik zdůrazňován, rušil by rys pohádky. Vrchol – napravení zločinu. Názornost – vykreslení krajiny, citová hloubka (zaujetí vypravěče – babice, dcera hadice), podmanivost. Zvukomalba (klop, klop, klop), lidové dvojverší charakterizující (vyšla dívčina jako květ, neviděl také krásy svět), dojem (pán stojí, nevěda, co chtěl).
Forma – čtyřveršové strofy, sdružený rým, 5. verš kratší, nerýmuje se.
Antonín Dvořák – symfonická báseň Zlatý kolovrat
Štědrý den – podtitul – balada (pověst národní)
Obsah:
Dívky Marie a Hana v adventu předou len a jdou se podívat na jezero. Když vysekají díru, má se jim zjevit ženich. Haně se zjeví myslivec Václav, Marii však jen kostel, svíce, rakev. Do roka se Hana vdá a Marie zemře. O dalším adventu předoucí dívky radši nechtějí znát, co je čeká.
Rozbor:
Osudovost – 2 rozdílné dívčí osudy (sestry Marie a Hana) vloženy do rozsáhlého vylíčení lidových zvyků a pověr vztahujících se k tajemnému svátku (Není vánoční stromek! Proč? – nepatřil ke slovanským zvyklostem).
Základ děje – pověra, idea – celek dán prolnutím štěstí a smutku v koloběhu roku. Oddanost osudu (všeckoť na světě jen na obrátku a život lidský jako sen).
Závěrečná strofa – varování. Obrazy – zpěvy: 1. = výpravný – jádro – dívčí snění o milostném štěstí; 2. = Štědrý den – zvyky, pověry; 3. = vlastní příběh, věštba; 4. = splnění věštby; 5. = návrat na začátek + zkušenost.
Lidová mluva. Metrum: 1., 3. – rámec 5. zpěvu (daktylotrochej, střídavý rým), 2., střed 5. – apostrofa Š. v. (základem je trochej o stejném počtu stop, verš je na slabiky kratší, rým – ABCB), 4. zpěv – v prvním čtyřverší se podobá 2. zpěvu, ale různý zvukový ráz: veselka – nepřerušovaný pohyb veršů X pohřeb – pauzy = to důkaz jednoty obsahu a formy.
Zdeněk Fibich – melodram
Holoubek – balada národní
Obsah:
Mladá žena jde okolo hřbitova a pláče, neboť jí zemřel manžel. Potká však nového muže, pro starého truchlí sotva tři dny a za měsíc se vdává. Nad hrobem manžela vyroste dub a na něm sedává bílý holoubek. Ten ženě jdoucí okolo zpívá pravdu, že manžela otrávila. Ta to neunese.
Rozbor:
Ideologický základ – vina X svědomí, manželský svazek je nedotknutelný, jeho porušení je v duchu mravního lid. názoru přísně trestáno. Žena otrávila manžela, svědomí ji donutilo k sebevraždě, motiv holubice – proměna duše nevinného člověka.
Malé celky: 1. pohřeb + falešný nářek; 2. námluvy panice; 3. příprava k svatbě; 4. svatba; 5. veselí + upomínka na vinu – stupňování napětí – konec 1. části; 6. nepomíjivost viny, tíha hlasu svědomí – zoufání; 7. již utonulá vinice; 8. věčnost kletby – sebevražednice – těžký kámen (= vina) na rozcestí v polích.
Forma – čtyřveršové sloky – jako v lidové poezii – i jazyk – opakování slov: teče voda, teče; byla svatba, byla; běží časy, běží; není to opakování forem lid. poezie, ale využití v umělé skladbě!
Antonín Dvořák – symfonická báseň Holoubek – hudebně nejdokonalejší ze 4 symfonických básní podnícených Erbenovými baladami – 5 částí: pohřeb + příjezd panice + svatba + zoufalství + smrt
Záhořovo lože – balada (legenda – i v polštině)
Obsah:
Otec upsal syna ďáblu a ten se vydává do pekla získat listinu zpět. Cestou potká Záhoře, jenž ho chce zabít (jako spoustu jiných poutníků), ale nakonec se domluví, že ho nechá, když se pak chlapec vrátí a poví mu, jak to v pekle vypadá. Za rok se chlapec vrací a vypráví, že Satan nakázal pod pohrůžkou křížem listinu vydat, ďábel však neposlechl, ani pod výhrůžkou mučení pekelnou koupelí a železnou pannou. Až při výhrůžce Záhořovým ložem blánu vydal. Záhoř se zděsí a poutník mu poradí, aby se kál a modlil, dokud se k němu nevrátí. Také zarazí jeho zabijácký kyj do skály. Za devadesát let se poutník vrací jako biskup se svým pomocníkem. Chce se občerstvit, a pomocník najde růst za skály krásnou jabloň, vedle stojící pařez zakazuje mu utrhnout jablko, neb ji nesázel. Když strom uvidí biskup, může utrhnout, protože vyrostl ze zaraženého kyje. Šťastně se shledá se Záhořem – mluvícím pařezem a pak oba v klidu zemřou a jejich duše se promění v holubice.
Rozbor:
Dvojí dějové pásmo – kající se hříšník Záhoř + pobožný poutník sestupuje do pekel pro úpis – ponurá atmosféra i přírodní a pekelná scenérie (pozadí děje) i se zázraky. Vzrušené obrazy i slova – obraz zločinu a pokání i odpuštění v duchu středověkých legend. Méně prosté a méně lidové, výjimečnost postav – odlišnost od ostatních básní.
Vodník – balada
Obsah:
Dcera i přes matčiny námitky jde prát šátky do rybníka, propadne se pod ní lávka a dostává se do vodníkova světa. Stává se nedobrovolně jeho ženou a má s ním i syna, její jediné potěšení. Nakonec ho přemluví, aby ji pustil naposledy se rozloučit s matkou. Dovolí jí to od klekání do klekání a nesmí nikoho objímat. Matka nechce dceru pustit, schovají se proto v komoře. Přichází vodních, chce večeři, rozestlat, pak nakrmit dítě. Matka dceru nepouští a říká mu, ať dítě přinese. To on udělá, ale utrhne mu hlavu.
Rozbor:
Základem je báje o zlé vodní bytosti – souvisí se smutnými zkušenostmi lidí s vodním živlem – nepřátelský poměr – bytosti vábí lidi. Mateřská láska – hrůza z vodní hlubiny i síla mateřství = konflikt mezi silami života a tím, co je hubí. Zvítězil pozemský život, láska matky překonává lásku k dítěti, které se narodilo bezděčně.
Forma – obraz příšery vyrůstá z lidového podání – pohádky (na topole, nad jezerem…, kapající šos, duše pod hrnéčky, zelené vlasy), lid. je i varování: neobjímat, jinak ztratíš to, co jsi na jiném světě miloval. Zápletka je připravena lidovým výkladem snu. Podoba lidové písně – refrén, lid. mluva – zdrobněliny (ráno raníčko), citově zabarvená slova, zraková názornost (příroda – smutek vodníkovy říše, bouře na jezeře), zvukomalba.
Zdeněk Fibich – melodram – lidovost, baladičnost, náladovost
Vrba – balada
Obsah:
Pán se ptá své paní, jak je možné, že je ve dne zdráva, ale v noci jako mrtvá. Řekne mu, ať se tím nezabývá, že je jí to souzeno. Pán neposlechne, jde za babkou, jež mu řekne, že paní se v noci vtěluje do vrby. To se pánovi nelíbí a vrbu skácí. Tím zemře i jeho žena a ze syna je sirotek. Nakonec z vrby udělá kolébku, z jejíchž větví si chlapec bude dělat píšťalky a tak rozprávět s maminkou.
Rozbor:
Základem je víra v důvěrné spojení člověka s přírodou (vrba – žena), citově prohlubuje vztah mateřské lásky (kolébka z prken – těla matky) – boj X osudu je marný (co sudice komu káže, slovo lidské nerozváže).
Forma – dialog, trochej (čtyřstopý), strofy: rýmovaná dvojverší.
Lilie – balada
Obsah:
Dívka si nepřála být pohřbena na hřbitově, ale v lese. Tam na jejím hrobě vykvetla lilie, která v lidech vzbuzovala touhu. Místní pán ji objevil, když na honu chtěl skolit laň. Dal ji přenést do své zahrady. Tam zjistí, že lilie v noci chodí po sadě a mluví, bojí se světla. Nabídne jí ochranu, když se za něj vdá. Dá mu i syna. Pán však musí do boje a opatrovnicí určuje svoji matku. Tak pravidla nedodržuje, a když se pán vrací, je lilie i dítě mrtvé. Matce nakonec přeje to samé.
Rozbor:
Přírodní báje o vztahu mezi člověkem a rostlinou – život a smrt jsou neslučitelné. 2. motiv: nepřátelství tchyně – snacha. Syn proklíná matku – manželské vztahy se rozcházejí se vztahy rodičovskými. Opět – matka hadice, nadpřirozená bytost je dobrá (oproti vodníkovi), představuje touhu po životě.
Rým: AABB
Dceřina kletba – balada
Obsah:
Dívka říká, že zabila holoubátko, dítě a od žalu jí může pomoci jen oprátka. Přitom proklíná svého milého i svou matku, že za její neštěstí mohou oni.
Rozbor:
Motiv matky vražednice – zabíjí novorozeně (v lidové poezii – Dorna vražednice, Matka travička)
Idea – mravní – odpovědnost mateřské výchovy (žes mi zvůli dávala) – špatná výchova
Tragédie – předsudek – svobodná matka.
Forma – dialogy, postupné odhalování, sevřená forma – poslední verše – otázky a odpovědi se rýmují, jsou výsměšné – výsměch jinotajných odpovědí dcery: vzrůstá napětí, vrcholí kletbou.
Věštkyně
Obsah:
Skládá se z úryvků šesti lidových pověstí o české zemi. O Libuši, jež pošle pro Přemysla Oráče a na zem dopadne hlad, dokud on nedoorá své pole. O Libuši, která věští založení Prahy a položí svého prvorozeného syna do vody, než nastanou dobré časy. O Karlu IV. a kolébce. O kostelu se zlatým zvonem, který se zaryje do země, dokud se neobnoví ctnosti, láska, víra a naděje. O tom, že by se Češi měli sjednotit k jednomu náboženství. O půlce sochy, která by potřebovala hlavu (rozum) a srdce, aby bylo dobře.
Rozbor:
Pověst o slavné minulosti a proroctví o slavné budoucnosti českého národa (Bach – absolutismus) – mravní zákon (v předchozích básních vítězí) zde spojen s vývojem lidových dějin – i zde musí být mravní zákon zachován (podobnost s Kollárem). Jen 6 zlomků. Neuskutečnil záměr „zbásnit“ větší počet pověstí – Přemysl – vrátí se, aby dooral a zasel; Libuše; Karel IV. – zázračné lože na Karlově Týně – každého svrhlo; Karlův most – zbytek sochy (½ hodiny) – levice – štít se staroměstským znakem, pravice se opírala o meč, u nohou – lev = Bruncvík (1648 při obléhání Prahy Švédy koule urazila ½ sochy – nebude dobře, pokud hlava a srdce zase nebudou na místech) /později socha obnovena/.
Kritika a vliv díla
- Kritika není známa, ale víme, že kniha ovlivnila mnoho další literátů po Erbenovi
- Přispěla k obrození jazyka a donutila lid nadchnout se pro českou literaturu
- Hudba: Dvořák, Fibich, Novák
- Malířství: Mánes, Aleš, Zrzavý
- Literatura: Neruda, Vrchlický, Bezruč, Wolker
- Film: Brabec, divadlo: Semafor – parodie
- 30. léta – střet s Tylem a Máchou – nejedná se o ohlasovou poezií, snaha o rekonstrukci ústní lidové slovesnosti, mýtu, který charakterizuje národ (na rozdíl od Čelakovského)
Srovnání
- Čerpání z lidové slovesnosti: Božena Němcová (pohádky)
- Čerpání z legend: I. Olbracht: Nikola Šuhaj Loupežník
Můj názor
Soubor Kytice mě velice zaujal. Erben je obdivuhodným mistrem jazyka a nezbývá než souhlasit s názorem, že četba Kytice patří k základnímu vzdělání každého Čecha. Nejvíce se mi na básních líbila lidovost, výstižnost a schopnost vtáhnout člověka do děje. Dokázal to i volbou působivých výrazových prostředků. Jedním z takových prostředků je způsob, jakým v nás básník svými verši dovede vzbudit četné zvukové představy (např. ve Vodníkovi).