Kniha: Cantervillské strašidlo
Autor: Oscar Wilde
Přidal(a): Steve+
WILDE, Oscar a Oscar WILDE. Cantervillské strašidlo. Překlad Jiří Zdeněk Novák. Praha: Ivo Železný, 1992, 210 s. Evergreen. ISBN 80-711-6069-5.
Základní charakteristika
- Literární druh – epika
- Literární žánr – povídka
- První vydání únor 1887 v časopise The Court and Society Review jako povídka Canterwillské strašidlo; u nás v r. 1952
Téma
- Popisuje na svou dobu moderní vědecký přístup k životu a vlnu osvícenství, který se právě v 19. století, kdy se děj odehrává prohánělo Evropou a zbytkem vyspělého světa. Znázorňuje kontrast mezi evropskou a americkou kulturou, kde oproti Evropě středověk neměli.
Hlavní myšlenka
- V této knize vidím jako hlavní myšlenku pobavit. Celá kniha je napsaná velmi vtipně s lehce ironickým nádechem.
Kompozice
- Chronologická
Forma vyprávění
- Er forma
Jazykové prostředky
- Spisovný jazyk, hovorová čeština i moderní výrazy
- Vyprávěno humorně s ironickým nadhledem
- Dobové názvy výrobků velkým písmem (TAMMANYHO MAZADLA S VYCHÁZEJÍCÍM SLUNCEM).
- Archaismy/historismy (rubáš).
- Přímá řeč spíše zakomponovaná na popisu děje a obvykle jen stručně („Baf!“ či „Mylorde“).
- Kontrasty (strašidlo X moderní Američané)
- Přirovnání (nehybný jako vytesaná socha)
- Personifikace (skvrna se objevovala)
- Nezvyklé výrazy (euchre, vigilie, atd.) na konci knihy uvedeny ve vysvětlivkách Francouzské výrazy (en secondes noces, furóre, atd.)
Charakteristika postav
- Duch sira Cantervilla („strašidlo“) – Egoistický duch, vrah, lstivý, zlý, zároveň velmi opatrný a smutný
- Lord Cantervill – Bývalí majitel zámku, poctivý a čestný.
- Virginie – Milá a hodná patnáctiletá dívenka, empatická s velkým srdcem, přesný opak její rodiny, nebojácná, ochotná. Zpočátku nenápadná, v závěru klíčová osoba v příběhu.
- Rodina – Otisova rodina v této knize poukazuje na to, že si myslí, že za peníze si pořídí všechno, vše si přizpůsobí, ale sami se nepřizpůsobí ničemu.
- Dvojčata – veselá, neustále si z ducha dělají legraci.
Časoprostor
- Prostředí: Zámek Canterville, (v Anglii nedaleko Ascotu)
- Čas: 19. století
Obsah díla
Americký velvyslanec, pan Otis se rozhodl, že si koupi zámek v Anglii. Před koupí ho všichni varovali, protože se o zámku nesla pověst, že v něm straší. Pan Otis ale těmto báchorkám nevěřil, a do zámku se s celou svou rodinou nastěhoval. Když se v zámku zabydleli, začaly se dít opravdu zvláštní věci. Na hradě totiž opravdu bydlel duch sira Simona de Canterville, který se rozhodl, že rodinu z domu vyhostí. To ovšem netušil, že u rodiny nebude mít žádný respekt. Když je jednou v noci strašil rachtěním starých řetězů, pan Otis mu doporučil je namazat, dvojčata po něm házela věcmi, natahovala mu špagáty mezi dveřmi, a takto ho mučila v jeho vlastním sídle. Strašidlo se bálo, co by se mu mohlo stát, tak už pro jistotu zůstávalo ve své malé komůrce, a nikam nechodilo. Jediný člen rodiny, který s ním měl pochopení, byla Virginie, dcera pana Otise. Té duch jednoho dne pověděl, že tu musí strašit, protože zavraždil svou manželku, a je tu za trest. A jedině Virginie ho může z jeho kletby vysvobodit. Virginie tedy udělala vše, co musela udělat, pro to, aby mohl duch sira Cantervilla odpočívat v pokoji. Když se Virginie vrátila domů, vše rodičům vysvětlila, a v Canterville už byl navěky klid.
Inspirace dílem
- Televizní film režiséra Víta Olmera z roku 1989. V hlavních rolích Jiřina Bohdalová a Jiří Bartoška.
Vlastní názor
Kniha mě velmi zaujala. Skvěle se četla, dá se přečíst opravdu na jeden dech, je vtipná, nápaditá, a pro čtení velmi jednoduchá. Opravdu velmi pobaví. Rozhodně si ji ještě přečtu.
Úryvek z textu
Zařazení do kontextu – Úryvek pochází ze začátku knihy. Otisova rodina se nastěhuje do zámku, a tam se začnou dít zvláštní věci.
Náhle zpozorovala paní Otisová na podlaze, zrovna u krbu, temně rudou skvrnu, a nemajíc tušení, co by to vlastně mohlo být, řekla paní Umneyové: „Támhle se myslím něco rozlilo.“
„Ovšem madam,“ odvětila tichým hlasem stará hospodyně. „Na tomto místě se rozlila krev.“
„Ale to je hrozné!“ zvolala paní Otisová. „Mám tuze nerada krvavé skvrny v pokoji. To se musí hned odstranit.“
Stará žena se usmála a odpověděla zase tím tichým, tajuplným hlasem: „To je krev lady Eleonory de Canterville, kterou právě tady zavraždil roku 1575 její vlastní manžel, sir Simon de Canterville. Přežil ji o devět let a pak za velimi tajuplných okolností náhle zmizel. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno, ale jeho hříšný duch dosud bloudí zámkem. Tu krvavou skvrnu velice obdivují turisté a vůbec všichni, a odstranit se nedá.“
„To je nesmysl,“ zvolal Washington Otis. „PIRKERTONŮV ŠAMPION V ODSTRAŇOVÁNÍ SKVR A NEDOSTIŽNÝ CÍDIČ to vyčistí co nevidět.“ A než mu v tom mohla poděšená hospodyně zabránit, padl na kolena a hbitě drhl podlahu jakousi malou tyčinkou, která vypadala jako černé líčidlo. V několika vteřinách nebylo po krvavé skvrně ani stopy.
„Já věděl, že PINKERTON to dokáže,“ zvolal vítězoslavně Washington, ohlížeje se po své rodině, jež se mu obdivovala. Ale jen ta slova vyřkl, v tu chvíli šerou komnatu ozářil příšerný blesk a tak strašlivě zaburácel hrom, že všichni vyskočili a paní Umneyová omdlela.
„Ohavné počasí!“ řekl klidně americký vyslanec, zapalujíc si dlouhý tlustý doutník. „Mám za to, že tato stará země je už tak přelidněná, že se ani slušné počasí na každého nedostane. Jsem odjakživa toho mínění, že Anglii zbývá jedině emigrace.“