Lakomec – rozbor díla (4)

rozbor-díla

Kniha: Lakomec

Autor: Molière

Přidal(a): Veronika, Kytiska

Moliére (1622-1673)

Vlastním jménem Jean-Baptiste Poquelin
Herec, dramatik, režisér, klasik světové komedie, autor frašek, veseloher zápletkových i charakterových. Dal světovému dramatu tradici komedie charakterů v jedinečné podobě. Mnozí jej proto pokládají za největšího komediografa světové dramatické tvorby.
Moliére se narodil 15. ledna 1622 a byl synem bohatého měšťana, po kterém měl živnost převzít, ale naštěstí (pro nás) se proti vůli své rodiny stal komediantem. Svými hrami se brzy proslavil, především mezi chudinou. Zabýval se tzv. nízkým dramatem, hlavně komedií a fraškou. Ve svých hrách nejčastěji zesměšňoval společnost, předváděl ji takovou, jaká v podstatě je (věci, o kterých se moc nemluví). Jeho hry však popuzovaly královský dvůr, a proto se Moliére často s dvorem dostával do rozporů. Zemřel 17. února 1673 na jevišti při výstupu, paradoxně když měl hrát umírajícího ve hře Zdravý nemocný.
Dostalo se mu skvělého vzdělání a byl předurčen k postavení u dvora. Studoval v Paříži práva, připravoval se na kariéru notáře.
Moliére založil spolu s dalšími 9 mladými lidmi divadlo Illustre Théatre, v Paříži příliš neuspěli, a tak se vydali na turné.
V jeho hrách se promítala soudobá mravní problematika, od postavení žen ve společnosti i v rodině, lakoty a náboženského pokrytectví.
Postavy jeho děl mají výrazné charakterové rysy
Moliere povahou své dramatiky nezapřel, že patřil době začínajícího racionalismu, že svým dílem spolutvořil francouzský klasicismus. Pracoval systematickou metodou. Vzal si na mušku jistou lidskou vlastnost, obracel ji ze všech stran a přiváděl nositele této vlastnosti do situací, v nichž se v různých podobách neustále vyjevovala. Tak vyrůstají hlavní postavy jeho her ve velké společenské typy předvádějící určitý typ chování. Čerpal z italských a francouzských motivů.
Často hrál ve svých hrách.

Další díla:

Lakomec (1668, L’Avare ou l’École du mensonge)
Mezi Molièrova vrcholná díla patří dramata Lakomec, Don Juan, Tartuffe neboli Pokrytec
Misantrop aneb Zamilovaný mrzout
Zdravý nemocný
Měšťák šlechticem

Literárně historický kontext

Klasicismus

Umělecký sloh, který vznikl ve Francii 17. století na královském dvoře „krále Slunce“ Ludvíka XIV., odkud se dále šířil do Evropy. První fáze klasicismu je také často nazývána barokní klasicismus, protože se zde mísí barokní prvky s prvky klasicistními (reakce na baroko). Historicky se toto období řadí ještě do kultury baroka. Po něm přichází rokoko, které se od klasicismu do jisté míry odvrací. Nový nástup klasicismu přinesla v podstatě až Velká francouzská revoluce. Až do konce 18. století převládal ve velké části Evropy.
Panovala přísná estetická pravidla. Dramata musela dodržovat trojjednotu (času, děje a místa). Byl zde požadavek přesnosti, srozumitelnosti a jasnosti. Klasicistní literatura vyzdvihuje nutnost společenského řádu a pevné morálky. Zcela schvaluje absolutní moc vládce. Na rozdíl od baroka je zastáncem střídmosti, kázně a rozumu.
Typické pro klasicismus jsou literární salony, které byly místy k diskutování umění, a to zejména literárních děl. Vedle těchto salonů vznikaly také literární akademie, jejichž úkolem bylo dbát na jazyk uměleckých děl a také preciznost jejich formy.
V období klasicismu zakrňuje rozvoj poezie a naopak závratného rozmachu se dočkává dramatická tvorba. V dramatu se dodržuje aristotelovská zásada tří jednot, tedy místa, času a děje.

Literární tvorba se dělí na dva směry:

vysoká – eposy, ódy, hymny, tragédie, zpracovávaly vznešená témata, líčily urozené hrdiny. Náměty většinou z antiky
nízká – komedie, bajka, satira, zobrazovaly život měšťanstva, většinou pojaty směšně.

Znaky:

vzor-antické umění (tvůrčí kázeň, umělecká krása, dokonalost, harmonie)
jednotné principy a pevný řád, závazné normy společenské mravnosti
rozumová kázeň (cit podřízen rozumu a povinnosti)
krása je v pravdě a přírodě
střízlivost a účelnost (x barokní zdobnost)
Empír – vrcholová forma klasicismu – převažující sloh za Napoleonova císařství, větší míra inspirace antikou
Literární klasicismus – inspiračním zdrojem je Aristotelova Poetika: zásada tří jednot v dramatu (času, místa a děje)

Další autoři:

Jean Racine (Faidra)
Pierre Corneille (Cid)
Jean de La Fontaine (Bajky)
Carlo Goldoni (Sluha dvou pánů)
Jonathan Swift (Gulliverovy cesty)
Daniel Defoe (Život a zvláštní podivná dobrodružství Robinsona Crusoa, námořníka z Yorku)

Rozbor díla: Lakomec

Literární druh:

Drama – se tvoří tak, že se příběh vypráví pomocí dialogů a monologů a scénických poznámek. V minulosti bylo obvyklé především divadelní scénické provedení, v současnosti se objevuje i v hraném filmu, v rozhlase a televizi a v dalších formách audiovizuálních děl

Literární žánr:

Komedie – je literární nebo dramatický útvar, který vždy skončí šťastně (stejně jako pohádka). Od komedie se očekává humorný nadhled nad lidskými slabostmi a lidskou nedostatečností. Humor spolu s vkusnou komikou jsou zpravidla základními aspekty tohoto útvaru. Problémy hrdiny se podaří nakonec vyřešit a vše se v dobré obrátí.

Téma, motivy a hlavní myšlenka

Celkové téma: lidská chamtivost
Hlavní téma: Harpagonův život
Motiv: kritika chorobné touhy po penězích – peníze jsou vášní, která člověka vylučuje ze života; člověk zaslepený touhou po bohatství nebere ohled na city ani lásku; výsměch lidské chamtivosti
Hlavní myšlenka: Autor poukazuje na skutečnost, že svět se mění a lidé se vydávají směrem, kde slušnost nahrazuje hulváctví, poctivost před práh vyhání přetvářka, lichvářství de ruku v ruce s okrádánm a chamtivost nezná hranic. Kniha ukazuje obraz soudobého francouzského života měšťanů, kde dává prostor různým společenským vrstvám a jak se na konci ukáže, peníze přece jen kazí charakter. Inu jedno přísloví pravý: ,,Všeho s mírou.“ Dále Moliére ve svých dílech, odsuzuje morálku, založenou na slepé poslušnosti hraničící až s tyranstvím. Vysmíval se výchově, z které pramenila tupá oddanost dětí vůči rodičům. Nesnášel špiclovský způsob života v rodinách a odmítal poslušnost církvi a jeho díla jsou toho důkazem.
Vyjádření postoje ke skutečnosti: Zveličující, avšak tak to musí být, aby se vystihla důležitost problému. Vypíchnutí, že tomu tak opravdu je Harpagon velice zveličen to tomu dodává tu satiru a vážnost, jak hrozné to je.
Inspirační zdroj: Historický podkontext – francouzská světská moc.

Kompozice:

Kompozice je chronologická – autor dodržuje časovou posloupnost
Základní stavební jednotka je věta zapisovaná do řádek
V popředí je syntaktické členění promluvy, logická stavba vět, obvyklá intonace, gramatická pravidla
Typické pro vyprávění nebo v dramatu, pro vypravěče a postavy, text je členěn do odstavců, kapitol
Vtipná komediální zápletka, komické zábavné nedorozumění
Rámcová kompozice:
- Expozice: Harpagonův majetek
- Kolize: láska Harpagonova syna Kleanta
- Krize: Harpagonovo zamítnutí svatby Mariany a Kleanta
- Katastrofa: ztráta peněz
- Závěr: navrácení peněz, svatba Mariany a Kleanta, Elišky a Valéra

Vypravěč:

Nemá vypravěče
Vyprávěcí způsoby: drama
- Přímá řeč, střídají se monology a dialogy

Jazyk a styl

Próza (prózu nelze ztotožňovat s epikou, epika může být prozaická i veršovaná)
Spisovná čeština, hovorový jazyk, zvláštní slovosled, zvláštní vyjadřování (bratr a sestra si vykají)
- Hovorové výrazy: Musím se mrknout na své penízky. // A vy nám nepůjdete na ruku?
Připomíná přirozenou formu běžné řeči
Archaismy i slova zastaralá
Ve své době byla nedoceněna kvůli pokrokovým názorům na dobu
Často se v této divadelní hře dá použít satirický tón (vysmívající se tón), ironie, nadsázka

Umělecké prostředky:

Sarkasmus: To vy si chcete namastit kapsu touhle zločincovou lichvou? // To vy děláte tyhle čisté obchody?
Metafora: Ty si po tomhle ještě troufáš chodit mi na oči. // Jdi mi z očí.
Hyperbola: Podřízli mi krk, ukradli mi všechny peníze! // Pár kroků.
Metonymie: Dostat se pod kůži.
Rčení: Musím nalít čistého vína // To jí trefíte do noty.
Zdrobněliny: Blonďáčkové, naše krasavička
Apostrofa: Můj ty božínku!
Oslovení: Ty potvoro s potvorou!
Personifikace: Láska nezná bratra.
Rčení: On sám vám dal kvindle.

Postavy:

Harpagon – stěžejní postavou díla, Moliére na něm ukazuje obraz lichváře, který je pro své peníze ochoten obětovat cokoliv na světě – citovými vztahy počínaje a vlastní rodinou konče. Ztráta peněz pro něj znamená naprostou tragédii, nenávist ke všemu živému, nechuť k životu a ztracený smysl života. Nedokáže rozumně a v souvislostech uvažovat, neuvědomuje si důsledky svého jednání.
Čipera (Šindel) – Je zcela oddaný svému pánu Kleantovi. S myšlenkou, že svému pánovi pomůže, ukradl Harpagonovi jeho skříňku s penězi.
Kleantes (Kleant) – Mladý muž, Harpagonův syn. Zamiloval se do Mariany, i když byla velice chudá, je rozhodnut za svou lásku bojovat. Šílená láska k penězům jeho otce se mu příčí. Je tedy jeho pravým opakem – uznává morální hodnoty a ctí tradice.
Mariana – Chudá dívka, která se stará o svou nemocnou matku. Zamilovala se do Kleanta. Ne pro jeho peníze, ale proto, že je takový, jaký je.
Valér – pracovitý sluha Harpagona, cílevědomý a chytrý muž, který touží v životě něco dokázat, čestný a poctivý, vždy si jde hrdě za svým přesvědčením a právě jeho tvrdohlavost, neústupnost v kombinaci s jeho vychytralostí mu umožnila získat si před všemi srdce Elišky, do které se zamiloval.
Eliška – dcera Harpagona; zamilovaná do Valéra.
Anselm – šlechtic, má si vzít Elišku proti její vůli; otec Valéra a Mariany (jak se na konci hry ukáže).

Děj stručně

Děj hry se odehrává v roce 1670 v Paříži. Hlavní postavou je Harpagon, který je bohatý, ale také velmi lakomý. Má 2 děti, syna Kleanta a dceru Elišku. Kleantes se zamiluje do chudé Mariany, Eliška zase do Valéra. Jejich otec má však s nimi jiné plány, syna chce oženit s bohatou vdovou, Elišku pak chce provdat za stárnoucího boháče. Kleantův sluha Čipera najde Harpagonem zakopaný poklad na zahradě, který vezme pro Kleanta. V Harpagonovi to probudí šílenství, do toho se Valér se zasnoubí s jeho dcerou. Ten pak raději prozradí, že jeho otcem je vážený šlechtic a bohatý muž a Mariana jeho sestra. Kleantes svému otci vrátí peníze výměnou za svatbu s Marianou. Harpagon udělá vše, aby získal své peníze zpět. Pak si také uvědomí, že vdavky jej nebudou nic stát, a své dceři nemusí dávat žádné věno. Proti svatbě svých dětí už nic nenamítá.

Děj podrobně

Lakomec patří k vrcholným dílům francouzského dramatika. Jedná se o realistický obraz života pařížských měšťanů v 17. stol ve formě klasicistní komedie o pěti dějstvích. Za nejvýznamnější předlohu lakomce bývá považována komedie Hrnec antického dramatika Plauta o chuďasovu Eucliovi, který se náhodou stal majitelem hrnce plného peněz

Hlavní postavou je šedesátiletý Harpagon, který žije v Paříži, kde nabyl svého bohatství především obchodem a lichvou. Harpagon ve svém domě vládne tvrdou a despotickou rukou. Otec dvou dětí, krásné Elišky a ušlechtilého Kleanta, je také pánem domu svému kuchaři Jakubovi, dvěma vozatajům a hospodyni Klaudince. Peníze pro něj představují moc, blahobyt a uznání, ale opravdu to stačí ke štěstí?

V prvním dějství se nám ve svých rolích představují Eliška a Valér, kteří sní o společném životě, ale pociťují s nekonečným štěstím i obavy z toho, co tomu řekne Eliščin otec, kterému jde především o to, aby své děti výhodně provdal. Eliška a Valér vedou dialog do nějž se v mísí Kleant, Eliščin bratr. Ten má podobné trápení s láskou. Zamiloval se totiž do krásné, ale chudé ženy. Společně se snaží přijít na to, jak dojít svému štěstí. Pán domu, nic netušíc jejich rozmluvy, pozve si je na kobereček. Nejprve se zeptá Kleanta, jak se mu líbí žena jménem Mariana. Kleant, který netuší záměr svého otce, odpoví mu, že krásnější ženu neviděl. Otec se ho tedy ptá, zda by mu byla dobrou ženou. Kleant si v momentě začne protiřečit, ale Harpagon ho již neposlouchá a horlivě promlouvá k Elišce, které našel postaršího šlechtice Anselma, jež si ji chce vzít i bez věna. Aby Elišku přesvědčil, pozve si na pomoc Valéra, který si nechce starého blázna rozezlít a proto bez otálení všemu, co říká, přitakává. Eliška zuří vzteky a v zahradě, kde se nachází sami, se ho táže, co to mělo znamenat? Valér jí vysvětlí své důvody a v tom se k nim přiblíží Harpagon a oznamuje jim, že večer se koná zásnubní večere. Právě totiž vše domluvil s kuplířkou Frosinou, která ví, jak si přijít na své.

Po večeři si Harpagon všímá jen toho, aby někdo něco neukradl a proto si nevšimne významných pohledů mezi Marianou, jeho nastávající, a Kleantem. Po večeři si spolu mohou promluvit. Frosina, když vidí, co svým sobeckým chováním způsobila, snaží se najít, jak čtveřici zamilovaných pomoct. Pomocnou ruku jim o chvíli později nabídne Čipera, sluha mladého pana Kleanta, když ukradne kazetu s Harpagonovými penězi.

V momentě, kdy se o ztrátě dozvídá Harpagon, začíná ztrácet zdravý rozum i chuť do života. Nedokáže si svou existenci bez peněz představit. Celý rozhořčený se vydává na komisařství, kam si jako svědka pozve svého sluhu Jakuba, který vše svede na Valéra. Závidí mu jeho postavení, jehož dosáhl u pána za tak krátký čas. Zmatený Valér se přizná k lásce, jež chová k Elišce. U soudního stání jsou přítomni Harpagon, Kleant, Eliška i Maiana. Náasledně přichází Anselmo, který se už smířil s tím, že Eliška se jeho ženou nestane. Při menší roztržce se přijde na to, že Valér je synem Anselma, o kterém se všichni domnívali, že zahynul na moři. Anselmo jim povypráví celou historii a ve Valérovi a Marianě pozná své děti.

Toto neočekávané shledání je oslaveno dvojitou svatbu Elišky s Valérem a Kleanta s Marianou. Harpagon nakonec souhlasí pod podmínkou, že Anselmo vše zaplatí a navrch mu nechá ušít nový oblek.

Zhodnocení díla:

Pro hru je charakteristická dobrá komediální technika, patrná jak v hlavní zápletce, tak i v dialozích. Moliére obratně využívá- slovní, situační i pohybovou komiku, kterou nalezneme v klasické frašce nebo italské lidové komedii dell arte. K antickému dramatu odkazuje jednota místa, času a děje. Hra je však psaná v próze, což tehdejšímu klasicistnímu vkusu odporovalo. Výrazná je psychologická kresba postav, jejichž rysy se utvářejí především k hlavnímu charakteru onoho lakomce. Harpagonovský motiv inspiroval mnohé umělce. U nás inspiraci Lakomcem nalezneme v díle bratří Čapků nazvaném: Ze života hmyzu, přesně řečeno ve dvojici Chrobáků.

Zajímavosti:

Moliére žil a působil v době, kdy naše národní kultura stagnovala pod vlivem pobělohorského temna. Český divák se tak s lakomcem seznámil až v 18. a 19. stol a to prostřednictvím překladu herce Gunthera z vlasteneckého divadla Bouda.
Commedia dell arte je druh improvizovaného divadla s ustálenými typy postav (např. Harlekýn, Colombina, Pantalone), které charakterizují určité společenské vrstvy a zdůrazňují určité lidské vlastnosti, které představují v karikované podobě. Mistrem commedie dell arte byl Carlo Goldoni. Z ostatních, evropských, zemích se výrazně uplatnila ve Francii.
Lakomec měl premiéru roku 1668 v pařížském Palais Royal a sám Moliére zahrál Harpagona, pro neúspěch však byla komedie po měsíci vyřazena z repertoáu. Dnes patří díky své aktuálnosti k nejhranějším a nejoblíbenějším hrám světového repertoáru.