Jméno: Monolog
Zařazení: Literární pojem
Přidal(a): David Hampl
Pojmem monolog označujeme souvislý projev jednoho člověka. Monology jsou typické především pro dramatickou tvorbu, ale setkáme se s nimi i v dílech prozaických a také v běžné komunikaci.
Základní znaky monologu
Monolog někdy označovaný také jako samomluva je vlastně specifickou formou verbální komunikace, jde o projev jednoho člověka, do kterého případní další účastníci komunikace nijak nevstupují. Slovo monolog pochází z řečtiny a vlastně znamená řeč se sebou samým, mluvit sám k sobě. Monolog je tak opakem dialogu a jedním z jeho základních znaků je absence slovní výměny v rámci komunikace, do monologu nevstupuje nikdo jiný, ani jeho případný zamýšlený adresát. Tomu je přizpůsobena i struktura monologu, není zde prostor pro případné odpovědi, reakce či otázky, role mluvčího a posluchače jsou pevně dané. Monolog může být spontánní, ale častěji je připravený. S takovýmto typem monologu se často setkáváme například ve školním prostředí, při výkladu nového učiva učitel často vede především tuto jednostrannou komunikaci ve směru ke svým žákům, dále také při nejrůznějších seminářích a vystoupení na konferencích. V literatuře jsou monology typické především pro divadelní hry.
Monolog v literatuře
V literatuře monolog souvisí zejména s dramatickou tvorbou, v komediích i tragédiích se často můžeme setkat se souvislou promluvou jedné z postav, tedy s monologem. Delší monology byly charakteristické především pro dramata z doby antiky, středověku či středověku. Od devatenáctého století se v moderním dramatu klade větší důraz na dialogy. Důvodem je především přílišná statičnost a určitá nezajímavost příliš dlouhých monologů, které tak nemohou posouvat děj vpřed. Jedním z celosvětově nejznámějších monologů v dramatu je monolog Shakespearova Hamleta začínající otázkou být či nebýt.
Vnitřní monolog
Specifickým typem monologu, který je v literatuře hodně využívaný, je tak zvaný vnitřní monolog. Jedná se vlastně o zachycení myšlenek, které dané postavě běží hlavou. V tomto případě je vnitřní monolog často typický především pro psychologické romány. Za zakladatele moderního psychologického románu je považován ruský spisovatel Fjodor Michajlovič Dostojevskij. Hrdinové jeho románů jsou často postaveni do rozhodující životní situace, kterou jsou nuceni řešit, zároveň jde o osoby, které jsou zmítané vnitřními sváry, které pochybují. Dostojevskij se snaží zachytit i to, co se děje v podvědomí postav, a to jsou situace, kdy je velmi hojně využíván právě vnitřní monolog. Vrcholným dílem Dostojevského je Zločin a trest, psychologický román o duševní katastrofě člověka, který se dopustil dvojnásobné vraždy. Další autorkou, v jejímž díle se s vnitřním monologem hojně setkáváme, je anglická představitelka moderní experimentální prózy Virginie Woolfová. Vnitřní monology jsou ale také běžnou součástí naší psychiky. Každý občas sám se sebou vede vnitřní monolog, který nám pomáhá k tomu lépe utřídit naše myšlenky či si lépe uvědomit, co vlastně ve svém životě chceme.