
Kniha: Sluha dvou pánů
Autor: Carlo Goldoni
Přidal(a): Xantron
Carlo Goldoni (1707 – 1793)
- Carlo Goldoni byl obrovský talent již od mládí. Narodil se roku 1707 v Benátkách do rodiny lékaře.
- Zajímavostí je, že se gramotným stal již ve čtyřech letech, svoji první hru napsal v devíti.
- Studoval filosofii a práva, studium práv ukončil až v roce 1731. Během studií stíhal psát další díla, kočoval s hereckou společností a bral práce v advokátních kancelářích.
- Goldoni se začal toulat po Itálii, určitou dobu působil i jako tajemník benátského velvyslance v Miláně, ale pak se vrátil do Benátek, kde se věnoval výhradně divadlu.
- V roce 1763 odjel do Paříže, kde vychovával královské dcery, zatímco dál psal.
- Navzdory tomu umřel roku 1793 v Paříži v chudobě.
Další díla autora:
- Poprask na laguně
- Mirandolina
- Benátská vdovička
- Hrubiáni
Společensko–literárně-historické pozadí
Sedmnácté znamení probíhalo ve znamení pokroku a vědy, vzrůstajícího zájmu o taje vesmírných zákonů a přírodních dění. Na evropském území nedochází k rozsáhlým válkám, ale spíše jen místním střetům. Na síle nabývá hlas myslitelů, kteří vystupovali proti vlivu šlechty a církve na královskou moc, obdivovali parlamentní zřízení v Anglii. Vláda podle nich měla usilovat o blaho lidu, ctít svobodu jednotlivce co nejvíce a ctít svobodu vyznání. Církev se stává terčem kritiky, Voltaire ji označuje za překážku pokroku. Američané vyhlašují nezávislost (1776) a ve Francii probíhá revoluce (1789). Uměleckými směry, které působí v tomto období : Klasicismus a Racionalismus. Dochází k velkému rozvoji dramatu. Na začátku 18. století se obejvuje nova politická a společenská ideologie – Osvícenství, spojené s Encyklopedisty – Diderotem, Voltairem a Rousseauem.
Klasicismus
- Vznikl ve Francii v 17.století v době rozmachu absolutistické monarchie
- Snaha odvrátit se od Baroka → jednoduchost, střídmost
- Navracel se k Antice, zdůrazňoval rozum člověka
- Vyznačoval se filosofickými úvahami a abstraktním pojetím obecně rozšířených ideálů o pravdě, lásce a kráse a také snahou o věrné vyobrazení různých charakterových rysů člověka, ať už je jakýkoli
- Klasicistní drama muselo dodržovat tzv. trojjednotu (času, místa a děje)
- Literatura se dělila na vysokou (epos, hymnus, tragédie) a nízkou (komedie, bajka, satira)
Další autoři této doby
- Moliére – Tartuffe, Lakomec
- Jean Racine – “psychologická tragédie” – Faidra
- Jean de la Fontaine – básník, bajky
Rozbor: Sluha dvou pánů
- Sluha dvou pánů byl napsán v roce 1745. V této době se v Evropě projevuje Klasicismus.
- Přeložil – Jaroslav Pokorný, vydal – ARTUR v roce 2009
- Literární druh: drama
- Literární žánr: Komedie dell’arte (situační komedie)
Goldoni proměňuje typickou Komedii dell’arte (herci nemají k dispozici psaný text, ale jen stručný scénář s dějovou kostrou a seznamem ustálených typů postav – Harlekýn, služka Colombina, starý obchodník Pantalone, právník Dottore, Kapitán, kuplířka Ruffiana a zamilovaní s různými jmény, největšího rozmachu dosahovala v letech 1570 až 1650). Ve svých hrách zavedl závazný dramatický text. Místo pouhé dějové osnovy a typických masek vytvářel psychologicky a sociálně propracované charaktery. Tvorba odráží život měšťáckých a lidových vrstev jeho doby.
Tematická výstavba
- Truffaldino je sluhou dvou pánů
- Hlavním tématem je fakt, že Truffaldino se stal sluhou dvou pánů najednou a řeší svoji situaci. Slouží jednomu I druhému a postupně se zamotává do vlastních lží.
Hlavní myšlenka
- Hlavní myšlenkou komedie je zajisté lhaní. Když někdo lže dlouho a často, nakonec se do vlastních lží zamotá a neví již co je a co není pravda.
Okolnosti vzniku díla, námět
- Goldoni v letech 1744-1748 působil jako advokát v toskánském městě Pisa. V roce 1745 zde obdržel od významného benátského herce Antonia Sacchia dopis se žádostí o nové veseloherní náměty. Na jeho žádost primo pro něj vytvořil harlekýnskou postavu Truffaldina v díle Sluha dvou pánů.
- Hru sepsal během krátké doby, což dokazuje její premiéra ještě v podzimní sezóně roku 1745 v benátském divadle San Samuele.
Kompozice
- Text je členěn na promluvy jednotlivých postav, obsahuje scénické a režijní poznámky, jedná se tedy o drama. Primárně je určené pro scénické zpracování.
- Komedie má tři dějství a prolínají se v ní dvě roviny. Rovina komická, představovaná Truffaldinovou službou dvěma pánům a rovina milostná v podobě tří dvojic, které zároveň zastupují různé společenské vrstvy: Beatrice s Florindem (stav šlechtický), Silvio s Klárinkou (stav měšťanský) a Truffaldino se Smeraldinou (služebnictvo).
- Hra je ukončena komickým šťastným koncem.
Jazyk – Stylistická charakteristika textu
- Jedoduché dialogy, vtipnost, nadsázka
- Hra je vytvořena jednoduchými dialogy, které umožňují herci improvizovat. Komedie vyniká přemírou vtipu s užitím nadsázky a nenucenosti ve výrazech. Oproti klasické komedii dell’arte oprostil autor řeč postav od vulgarismů. K zelílení komického účinku vytváří mnohé zápletky pomocí jazykových nedorozumění, záměrně tají podstatné informace, které čtenář odhalí drive než samotné postavy příběhu.
Jazyk – Slovní zásoba
- Spisovný, nespisovný, citově zabarvená slova
- Jazyk textu je většinou spisovný, objevují se ale I nespisovné výrazy ( familie, polívka), dale pak slov citově zabarvená, konkrétně zdrobněliny (Silvínek, Klárinka, drahoušek).
Postavy
- Truffaldino – chytrý a mazaný, i když působí dojmem, jako by neuměl do pěti počítat
- Beatrice – kurážná, v přestrojení za svého bratra Federiga ospravedlňovala svého milence Florinda
- Florindo Aretusi – statečný, odhodlaný bojovat za svou lásku Beatrici
- Pantalone de Bisognosi – benátský obchodník, nerozhodný, kam vítr tam plášť
- Klárka – poslušná dcera, věrná, přátelská
- Silvio – žárlivý, ve svém jednání velmi ukvapený
- doktor Palmiro Palmare – otec Silvia, chytrý, vzdělaný
- Brighella – hostinský, dobrý kuchař, dokázal udržet tajemství
- Smeraldina – komorná Clarice, má dobře prořízlou pusu, ráda by se vdala
Prostor, čas
- Drama se v Benátkách v 18 .století.
Děj (obsah) díla
Na začátku příběhu je zasnoubení Klárky a Silvia. Klárka si měla původně vzít Frederiga Rasponiho, ale k jejímu otci se dostala zpráva, že byl Frederigo Rasponi zabit. Přislíbil tak ruku Klárky Silviovi, kterým to přišlo vhod, protože se už dávno chtěli vzít z lásky, kdežto s Frederigem by to byl sňatek z rozumu. Na scénu ale přichází sluha, který tvrdí, že Frederigo Rasponi je živý, co víc, čeká před domem. Společnost je touto zprávou otřesena. Nikdo ani netuší, že to není skutečný Frederigo Rasponi, nýbrž jeho sestra Beatrice, která je za něho převlečená a přijela kvůli tomu, aby vyjednala obchod s Pantalonem a našla svého milence Florinda. Musí ale předstírat i to, že trvá na zasnoubení s Klárkou, to způsobí rozepře. Pantalon chce dodržet slovo, které dal prvně, takže ruší zasnoubení Klárky a Silvia. Klárka s tím nesouhlasí, stejně jako Silvio a jeho otec doktor Palmiro Palmare. Truffaldino původně přijel s Beatrice, ale protože se mu zdálo, že se o něj nestará moc dobře, chytil se při první příležitosti jiného pána, shodou okolností Florinda. Protože se mu zdálo výhodné sloužit dvěma pánům, nechal to tak a doufal, že mu tenhle klam bude procházet co nejdéle. Ale když ho oba páni poslali na poštu, smíchal dopisy a nevěděl, pro koho je který. Při tom se Florindo dozvěděl, že je Beatrice ve stejném městě, ale protože je Beatrice převlečená za Frederiga, všechno se to zkomplikovalo, a tak si Florindo myslel, že je Frederigo naživu. Přitom se chystala svatba mezi Frederigem (převlečená Beatrice) a Klárkou. Beatrice svěřila Klárce své tajemství, protože se nemohla dívat na to, jak se Klárka trápí, ale jen pod podmínkou, že Klárka nesmí nikomu nic prozradit. Později dojde k šarvátce mezi převlečenou Beatrice a Silviem. Silvio si myslí, že mu byla Klárka nevěrná a málem ji nechá spáchat sebevraždu. Truffaldino mezitím udělá dalších několik malérů, při kterých je málem přistižen, jako například předání peněz nebo obsluhování obou hostů při večeři. Potom se stane, že Truffaldino rozkramaří kufry obou svých pánů a zamění věci. Tím získají oba páni podezření. Truffaldino, aby se vymluvil, řekne, že to jsou pozůstatky po jeho bývalém pánu. Ani netuší, že jak Beatrice, tak Florindo poznají věci svých milovaných, a tak v žalu, že jejich lásky zemřou, chtějí spáchat sebevraždu. Beatrice odhalí svoji pravou identitu. Těsně předtím, než se oba zabijí, si pohlédnou do tváře a poznají se. Nedorozumění svede Truffaldino na neexistujícího sluhu Azzora (Florindovi řekne, že je to sluha Beatrice, Beatrici řekne, že je to sluha Florinda). Klárka se smíří se Silviem a vezmou se, stejně tak Beatrice a Florindo. Zbývá jen vyřešit vztah mezi Smeraldinou a Truffaldinem, kteří se chtějí vzít. Truffaldino požádá Florinda, aby požádal Pantalona o Smeraldinu ruku, Smeraldina zase požádá Beatrici, aby se přimluvila, a tak se zdá, že o Beatrici žádají dva sluhové. V tu chvíli se Truffaldino přiznává, že byl sluha obou pánů, aby si mohl Smeraldinu vzít, a vše se vysvětluje.
Dobové vnímání díla
- Hra byla provedena prvně proslulým představitelem Truffaldina Antoniem Sacchim z benátského divadla San Samuele.
- V tisku vyšla poprvé roku 1753. Záhy po Sacciho premiéře přejaly “Sluhu dvou pánů” do svého repertoáru další soubory italských komediantů.
- Komedie pronikla rychle za hranice, měla úspěch a byla příznivě hodnocena teoretiky.
Vliv díla na další vývoj literatury (dramatu)
- Goldoni dovršuje staletou tradici v pojetí komického sluhy, vystupujícícho již v Plautových hrách a pokračujícího v Beaumarchaisovu Figarovi. Postava Truffaldina v roli moudrého blázna může v mnohých rysech připomínat novodobé postavy z české literatury, jako např. Švejka od Haška nebo strýce Pepina od Hrabala.
- Sluha dvou pánů se velmi brzy dostal za hranice Itálie a udržel se jako jedna z nejhranějších Goldoniho her po mnohá léta až do současnosti.
Dílo na českém divadelním jevišti
- V českém prostředí se Sluha dvou pánů objevil v roce 1840, díky dramatikovi J.N. Štěpánkovi pod názvem Truffaldýn, sloužící dvou pánů.
- V současnosti je již přes deset let reprízován v ND v hlavní roli s M. Donutilem.
Ukázka
Truffaldino: „Tolik lidí si může nohy uběhat, aby si sehnali alespoň jednoho pána, a já mám rovnou dva. Setsakra jak to všechno stačím? Proč by jim člověk nemoh sloužit oběma dvěma a brat plat dvakrát a jíst za dva? A ještě lepší by bylo, kdyby to hodně dluho neprasklo. A když to praskne – tak co? Nic! Když mě jeden vynadá budu se držet druhého. Jako že jsem na tohle borec. Já to zkusím. Na své si přijdu – a kdyby na sůl nebylo! Jen sebou hodit. Na poštu pro oba dva – a za jednu cenu dvoje peníze!”